Články

 


 

Články - příběhy - svědectví - reportáže

________________________________________________________________________________

Menu

V menu jsou příspěvky řazeny od nejnovějších po nejstarší

_________________________________________________________________________________________

Ticho
Ticho
je nádherné a blahodárné. Umí zklidnit i léčit. Ticho je nedostatkové zboží hlavně v současné době. Pořád musíme něco poslouchat – rádio, televizi, hudbu ve sluchátkách, když čekáme na vlak nebo ve frontě u pokladny.

 

Na škole jsem absolvovala jednosemestrální předmět Muzikoterapie. Na začátku jsme se měli ztišit. Protože je důležité vědět, co je ticho. Po minutě jsme měli říct, co jak jsme se cítili. Jeden ze zúčastněných řekl, že nemá ticho rád, protože ho znervózňuje. A znervózňuje mnohé lidi. Protože v tichu slyšíme svědomí, slyšíme Boha, co po nás chce, co nám vyčítá.


Ticho je nesmírně důležité. Hlavně pro křesťany. Protože jenom v tichu můžeme zaslechnout Boha. Když mám možnost zajít si do kostela během dne a strávit tak pár minut v tichu, jsem nesmírně ráda. Načerpám tam sílu do zbytku dne. A pokud je mi smutno, zlepší se mi nálada. Je mi v tom „kostelovém“ tichu dobře. Mohu cítit plně Boží přítomnost.


U nás ve farnosti působil hodně let pan farář Půlkrábek. Naše skupinka byla poslední, kterou připravoval k biřmování. V tématech jsme se dotkli mimo jiné i adorace. Dostali jsme otázku – co děláte při adoraci. Odpovědi byli vskutku různé – od modlitby růžence až po zpěv. Řekla jsem, že skoro nic. Ano, řekl pan farář, správně bychom neměli dělat nic. A měl pravdu. Vždycky mluvíme my. A Bůh přece ví, co nám schází, zná naše starosti i radosti. Kolikrát se ho ptáme při modlitbě na radu. Ale už ho nenecháme odpovědět. Spustíme Otčenáš a Zdrávas a kdoví co ještě. JEHO nenecháme ani otevřít pusu. Učili nás, že modlitba je vlastně dialog, rozhovor mezi námi a Bohem. Já něco řeknu nebo položím otázku a měla bych mlčet, být v tichu, abych slyšela Boží odpověď. A proč pořád mluvíme? Bojíme se třeba, že uslyšíme – Neboj se, dítě, důvěřuj mi – nebo něco podobného, protože potom bychom si nemohli druhým postěžovat, že nás Bůh nevyslyšel?
 

V tichu se učíme znát taky sami sebe. Ticho nás učí být trpělivými. Ticho nám dává inspiraci. V tichu můžeme slyšet zpívat ptáky, šumět stromy, můžeme slyšet padat déšť nebo slyšet zvony zvoucí k modlitbě. A teď tiše – nezvoní právě teď? Neodpovídá právě teď Bůh na moji otázku?

                                                                                                                                                             AneMai

imageChemtrails - novodobá genocida

  ___________________________________________________

                                                                                                           

 

 

Co je to chemtrails ? Jen ve stručnosti, rozprašování jedovatých chemikálií na rozsáhlé obydlené oblasti. Tyto chemikálie obsahují jedy, těžké kovy, viry a nebezpečné bakterie. Napadeni jsme i my Česko a to již podle některých zdrojů 7 rokem.
Následující dokumenty vás nemají děsit ale dokonale seznámit s tím co se děje nad našimi hlavami téměř denně - ano i u nás nad Postřelmovem                                                                              

Francesco

Fotografie chemtrails nad Postřelmovem

Nové fakta a odhalení o chemtrails

Chemtrails - smutná a utajovaná pravda

 

Odkud fouká chemtrails

 

Vděčná vzpomínka na Jeruzalém

                                                                                                                                                                             foto: VČ

Druhý den (24. 3. 2012) jsme z Ain Karem odjížděli do Jeruzaléma k místu, kde stojí známý veliký sedmiramenný svícen - Menorah, symbol Židů a pohlíželi jsme na budovu před námi, kde má sídlo izraelský parlament zvaný Knesset. Od Betfage (tam jsme tentokrát nebyli) jsme postupovali po svahu Olivové hory směrem k vyhlídce na město, která se nabízí v blízkosti kostela Pater noster.

Jeruzalém. Po zničení jeruzalémského chrámu zůstala Židům jen Zeď nářků. Je to část hradeb, které dal Herodes vystavět kolem chrámového návrší. Na něm teď stojí dvě mešity – Al-Aksá a Skalní dóm. Krátká zastávka byla také v kostelíku Dominus flevit... Když už byl Ježíš blízko a uzřel město, dal se nad ním do pláče a řekl: „Kdybys poznalo v tento den i ty, co vede k pokoji!...“ Kostel je postaven na památku této události, a na obětním stole je reliéf  kvočny, jak schovává svá kuřátka pod křídly. Pán Ježíš měl a má stále touto touhou schovat nás do své ochrany… jako kuřátka.

Sešli jsme až k chrámu Agónie Páně – zde jsme mohli adorovat na místě, kde se Ježíš před vydáním do rukou lidí, v modlitbě připravoval a prožíval smrtelnou úzkost. I tmavý interiér chrámu to připomíná. Pak jsme prošli Getsemanskou zahradou do kaple, která je zřízená na připomínku usnutí apoštolů, zatímco se Pán Ježíš modlil a trpěl. Všechna tato tři místa jsou sobě v blízkosti. Patří k sobě. Armenský kostel s prázdným hrobem Panny Marie je také zde. A po vyjití z kaple jsme zavítali do něho. Sestupuje se po mnoha schodech (54), je to jako ve skále. Hrob je oddělený a ozdobený ikonami a lampami. Když se hrob obejde je vzadu oltář s obrazem Panny Marie – ikona, které se Jeruzalémská Panna Maria. Upoutaly nás její oči, člověk si vzpomene na slova modlitby Zdrávas Královno, …obrať k nám své milosrdné oči a po tomto putování nám ukaž Ježíše… V blízkosti hrobu Panny Marie se ve skále ukazuje i hrob sv. Josefa a na levé straně směrem nahoru asi ve středu schodiště se zase ukazuje hrob rodičů Panny Marie, sv. Jáchyma a sv. Anny.

25. března jsme ráno znovu vyjížděli z hotelu z Betlehem Inn do Jeruzaléma. Herodovou branou jsme vstoupili do města. Do křesťanské čtvrti. Na bývalém nádvoří tvrze Antonia (Pilátova sídla v Jeruzalémě) jsme v kapli bičování měli mši svatou. Po ní jsme chvíli čekali na ostatní naše poutníky, ale pak jsme se vydali sami po Via Dolorosa. Kaple odsouzení, kaple bičování, nádvoří, Litostrotos – Gabatha, kostel Ecce Homo – všechno je vlastně I. a II. zastavení: Je to souzení, bičování, trním korunování, výsměch, odsouzení a přijetí kříže. Pak jsme šli dál po jednotlivých zastaveních, často rušnými uličkami plnými zboží. Některé zastavení je jako kaple, některé je velmi jednoduché (VIII. zastavení) - kříž vytesaný do zdi. U IX. zastavení se v rozjímání připomíná, že Ježíš vida už blízko místo svého ukřižování, se zhroutil a padl. Dalších 5 zastavení jsou už v basilice Božího hrobu.

Když jsme došli až na vrchol Kalváriebasilice Božího hrobu, museli jsme čekat v zástupu poutníků a pomalu postupovat, až jsme mohli pokleknout na místě kříže a smrti našeho Pána Ježíše Krista. Také dole kolem kaple – Kuvuklie – s hrobem Kristovým, která stojí uprostřed chrámu, byl velmi veliký zástup, který se pomalu posouval, a jednotliví poutníci postupně vcházeli a tiše několik minut setrvali na místě uložení umučeného Pána, které se také stalo místem zmrtvýchvstání. Byli jsme v kapli sv. Heleny a pak úplně dole na místě, kde byl nalezen a vyzdvižen  Kristův kříž.

Odpoledne jsme navštívili vrch Sion a na něm Večeřadlo, místnost, kde se konala poslední večeře a události s ní spojené, místo, kde se zjevil vzkříšený Pán a kde se apoštolové s ženami a Pannou Marií sdružovali v modlitbě a čekali a dočkali se seslání Ducha svatého. …Byli pohromadě….  Na Sionu je také chrám zvaný Dormition, zesnutí Panny Marie. Má dvě podlaží. V dolní části v kryptě je na katafalku položena socha (ze dřeva a slonoviny) Panny Marie v podobě zesnutí. Basilika patří německým benediktinům. Na večer jsme se zastavili u zdi nářků. Modlila jsem se tam (tiše) s mnoha věřícími židovskými ženami žalmy. 

26. března. To byla sobota. V Izraeli šabat, klid. Naše poutní skupina měla namířeno přes Bethanii, Jericho, Kumrán a Masadu k Mrtvému moři. Z Betléma se projíždělo Jeruzalémem a tak jsme poprosili našeho průvodce o možnost vystoupení v Jeruzalémě, že zůstaneme v tom městě i přes celou sobotu a večer se vrátíme autobusem do Betléma. Vystoupili jsme poblíž Jafské brány do klidného města a podél hradeb jsme svěřovali k Davidově tvrzi a dál na Sion. Byli jsme tam vlastně předešlý den odpoledne, ale některá místa jsme neviděli a nyní jsme měli možnost. Zastavili jsme se i u údajného hrobu Davida krále.

Nyní jsme měli namířeno ke kostelu na památku zakokrhání kohouta (St. Peter in Gallicantu), které připomnělo Petrovi, co mu předpověděl Pán před svým utrpením. Kostel je na místě sídla velerady, synedria, kde byl Pán Ježíš souzen. Kostel je krásný, dvoupodlažní a dole je hluboké vězení – kde byl vězněn i Pán Ježíš. Mše svatá zde byla sloužena pro poutníky z Indonésie. Rádi jsme se jí zúčastnili a byli jsme radostně vítáni a přijati. Následně jsme si prohlédli celé okolí a pak putovali dál - k rybníku Siloe. Odbočili jsme z hlavní cesty vedoucí kolem hradeb a scházeli dolů, palestinskou čtvrtí. Došli jsme k místu, kde měl být hledaný rybník, stáli jsme u jakéhosi zábradlí a tu nám kynul nějaký pan a ukazoval, že máme sestoupit níž. Opravdu jsme sestoupili až k nádrži vody, byl to docel malý rybník, ani na to nevypadal. Uprostřed ve vodě byly tři kameny. Ten pan nám řekl i kapitolu Janova evangelia, kde se událost uzdravení slepého člověka popisuje. Je to 9. kapitola „… Jdi a umyj se rybníce Siloe“, řekl Ježíš nemocnému. Přečetli jsme si celou kapitolu.

Vystoupili jsme zpátky až na cestu podél hradeb a údolím Cedron, kolem hrobek Davidova syna Absalóma a proroka Zachariáše. Dole jsme prošli kolem basiliky Agónie, Getsemanské zahrady a vystupovali na Olivovou horu až ke kostelu Pater noster a kousek od kostela ke kapli Nanebevstoupení. Teď patří muslimům. Je prázdná bez jakékoli křesťanské připomínky. Vrchol Olivové hory je rozsáhlý, je to náhorní plošina hodně zastavěná. Přesunuli jsme se na vyhlídku. Po odpočinku a výhledech na město, jsme po sestoupení z Olivové hory vešli Lví branou znovu do města, vyhledali kostel sv. Anny s místem narození Panny Marie. Po ukončení této prohlídky jsme znovu vstoupili do nádvoří tvrze Antonia a odtud opět šli po Via Dolorosa, abychom si jednotlivá zastavení dobře zopakovali a zapamatovali (až sem jednou zase přijedeme). Jen krátce jsme se pomodlili v Basilice Božího hrobu, byla tu nějaká slavnost, do basiliky vcházel velký průvod ortodoxních kněží, takže se muselo chvíli čekat ve špalíru u vchodu do kostela. Z města jsme vyšli Damašskou branou a měli jsme ještě jedno přání, navštívit tzv. Zahradní hrob, který hlavně bratři evangelíci označují jako pravý, a je v údajné zahradě Josefa z Arimatie. Poblíž je skála, která je pokládána za Golgotu. V Damašské bráně a v její blízkosti i cestou k zahradnímu hrobu bylo na ulicích mnoho lidí a ruch, jako v Damašku, převažují zde Palestinci. Z autobusového nádraží, autobusem č. 21 za 7 šekelů jsme se nechali dovézt do Betléma. Bylo to pro nás často úsměvné, jak zde lidé nastupovali a vystupovali, třeba na křižovatce na červené někdo klidně přiběhl, zaťukal na dveře, řidič s úsměvem otevřel a bylo o pasažéra víc. Protože to byl normální linkový autobus, přepravoval cestující k místům jejich bydlení a tak jsme mohli vidět nádherné přírodní scenérie v okolí Betléma. Když jsme dojeli do města a řidič nám dal najevo, že trasa končí, STOP a kde se vzal tu se vzal, u dveří autobusu stál pohotově řidič taxíku a že nás doveze do „Basilica of the Nativity“. Protože jsme byli v části Betléma nám neznámé, souhlasili jsme. Také tato večerní návštěva basiliky Narození Páně byla nádherná. Zpátky k hotelu jsme se už nenechali odvézt taxíkem, cestu jsme znali a pěkná večerní procházka se zastávkou na čaj byla milá. Byly jsme na hotelu dřív než naši poutníci od Mrtvého moře. A obdivovali nás.     

Být na místě, kde se narodil, kde žil, na místech, kterými Ježíš Kristus procházel a hlásal evangelium je velkým darem Božím. Pouť byla to nepředstavitelně krásná. Mám ji zapsanou v srdci. Ale i tyto řádky jsou vděčnou vzpomínkou na místa naší Země - Libanon, Sýrie, Jordánsko, Izrael.

Autor: SJ

Další zážitky cestovatelů a poutníků si můžete přečíst na webu o Svaté zemi www.svatazeme.info

 

 

 

 

                      Být seniorům nablízku                                     

 

Starší lidé mě obklopovali již od mého dětství. Byli to především prarodiče, s nimiž jsem trávila spoustu času a přijímala jejich lásku a péči. Obě moje babičky byly velmi aktivní, pracovité a starostlivé. Dědeček, kterého jako jediného z prarodičů stále ještě mám, zase dostal do vínku mimořádné kutilské nadání. Ve své truhlářské dílně dokáže vykouzlit doslova zázraky. Vždy jsem obdivovala jeho znalosti během luštění křížovek a umění vymýšlet a tvořit nové věci pro potěšení druhých. S prarodiči jsme hodně cestovali a poznávali krásy našeho domova - Orlických hor i celých východních Čech. Pamatuji si dlouhé společné večery se zpíváním u táboráku, procházky přírodou, generálky (čištění) potoka a v neposlední řadě návštěvy bohoslužeb, pobožností a mariánských poutí. V mém srdci zůstávají také dva příbuzní, kteří zemřeli ještě před mým narozením a které jsem si vždy přála poznat: dědeček z taťkovi strany a prastrýček P. Jan Zilvar – kněz královéhradecké diecéze, bratr mé babičky. Oba mi jako vysokoškoláci byli a jsou vzorem především v mých studiích, při nichž jsem se mj. věnovala a stále věnuji pastoraci seniorů. Díky svým starším příbuzným mohu s jistotou říci, že jsem měla šťastné a zajímavé dětství.

Myslím, že právě tyto skutečnosti byly tou nejlepší průpravou pro činnost, které se v dnešní době věnuji. Blížil se konec roku 2003. Právě v tomto roce jsem začala pracovat na biskupství v Hradci Králové. Na začátku tohoto působení jsem hledala nové cesty pastorace a s podporou vedení biskupství a některých mých kolegů se pokusila zareagovat na velkou výzvu věnovat se lidem seniorského věku. Začátky nebyly jednoduché, ale intenzivně jsem vnímala Boží přítomnost, která mým a našim krokům žehnala. V roce 2004 jsem pod patronací referátu diakonie založila Diecézní seniorklub a rok poté Diecézní centrum pro seniory jako vůbec historicky první centrum tohoto typu v České republice věnující se prvořadě lidem seniorského věku. Centrum je v současné době součástí referátu pro pastoraci – tedy součástí struktury, do níž skutečně patří. Hlavním cílem centra je především podpora smysluplného prožívání seniorského věku a přípravy na něj, prohlubování víry seniorů, upevňování mezigeneračních vztahů a komunikace a v neposlední řadě vytváření formačně-vzdělávacích programů pro animátory seniorů a zájemce o pastorační práci se seniory. Centrum pro seniory má také svoji koordinační radu a organizační tým pro některé z pořádaných aktivit.

Každý věk potřebuje zvláštní péči a pozornost. Senioři pro mě představují přítomný obraz minulosti propojený s nadějí budoucnosti, s nadějí budoucnosti v Kristu. Senioři jsou jako každá jiná generace na cestě kupředu, ale cesta člověka seniorského věku má být také a zvláště vědomou přípravou na setkání s Kristem, za nímž směřují. Svoje poslání chápu jako dar, v němž Bůh propojil moje mládí a můj život s lidmi, kteří jsou sice mnohem starší, ale kterých si velmi vážím a toužím být jim v jejich důležitém úseku života nápomocná a inspirovat také všechny lidi dobré vůle – mladé i starší, aby se nebáli být „apoštoly seniorů“. Uvědomuji si, že člověk se den co den učí novým věcem a neměl by ustávat ve svém nadšení. Ale to nestačí. Každý den v Centru pro seniory je po mě dnem díků a potvrzením, že u Boha není nic nemožné, že u Boha je možné všechno.

Je mnoho sympatizantů a pomocníků, kterým bych touto cestou ráda upřímně poděkovala za pomoc a podporu v minulosti i současnosti. Vážím si každé pozornosti směrem k našemu diecéznímu centru a především k samotným seniorům a přeji všem stále větší radost a povzbuzení ze setkávání v Kristu, naději všech generací.

Veronika Čepelková

 

 

image      Aktivita versus pasivita  

                                                    P.Jan Rybář

 

 

Nás věřící zajímá přednostně aktivita ducha, ta nejcennější – oběť, jinak radostné sebedarování. U věřících i u nevěřících je to božská vlastnost – jsou tím blízko Bohu, Kristu. V evangeliu Janově říká Ježíš: "Můj Otec je pořád aktivní, i já jsem aktivní" (Jan 5,17) a to v tom jediném, čím Bůh žije, v tom jediném, co Bůh "umí": dávat se. Křesťanství učí, že to platí na celé čáře i pro nás; tím jsme zapojeni do cirkulace života v Trojici. "Kdo mne miluje... k tomu přijdeme a učiníme si u něho příbytek". Bůh má své ucho na tvém srdci, říká Augustin z Hippa, učitel Církve. Ideální je, když se propojí různé výše uvedené aktivity s tou výsostnou: celým mým životem chci obohacovat své okolí; obec, město, národ, stát – nakolik to jde, dle společenského žebříčku, na němž jsem vystoupil ať výše či níže. A až jednou začnu ztrácet síly, až bude ubývat řada mých různých aktivit, stále bude přibývat té aktivity výsostné – lásky, kterou vrcholí duch lidský. Pozná to i mé okolí. Růst pasivity a aktivity vyvrcholí ve smrti. Tam budu jednak naprosto bezbranný, jednak naprosto svobodný. Bezbranný absolutní pasivitou konce, ale svobodný vrcholným úkonem lásky: Bože, důvěřuji Ti. Odevzdávám se Ti. Jdu k Tobě. Miluji Tě. – V takové smrti pasivita končí, vrcholný úkon lásky však zůstává – takový budu navěky.

        zdroj: P. Jan Rybář SJ, (zkrácený text z knihy „Kam jdeme?“)

O důležitosti modlitby svatého růžence a o její síle vypovídají také zaslíbení daná svatému Dominikovi a blahoslavenému Alanu de la Roche.
Zde jsou:

1. Kdo mi bude věrně sloužit recitováním posvátného růžence, obdrží mimořádné milosti.

2. Slibuji svou zvláštní ochranu a veliké milosti všem, kdo recitují můj růženec oddaně.

3. Růženec bude velmi mocnou zbraní proti peklu. Zničí neřest, osvobodí od hříchu a rozptýlí bludy.

4. Růženec způsobí, že ctnost a dobrá díla budou vzkvétat, a získá lidstvu nejhojnější Boží milosrdenství,
nahradí v srdcích lásku ke světu láskou k Bohu a povznese lid, aby toužil po nebských a věčných dobrech. Ó, jak jen se duše tímto prostředkem posvětí!

5. Ti, kdož se mi skrze růženec svěří, nezahynou.

6. Ti, kdo budou recitovat můj růženec zbožně a rozvažovat přitom o jeho tajemstvích, nebudou stiženi neštěstím a nezemřou špatnou smrtí. Hříšník se obrátí, spravedlivý poroste v milosti a získá zásluhy pro věčný život.

7. Ten, kdo bude mít pravou oddanost k mému růženci, nezemře nezaopatřen svátostmi církve.

8. Ti,kdo věrně recitují růženec, budou mít za svého života i ve smrti světlo Boží a velké množství jeho milostí. V okamžiku smrti budou mít účast na zásluhách svatých v ráji.

9. Rychle osvobodím z očistce duše, jež jsou oddané mému růženci.

10. Pravé děti mého růžence se budou v nebi těšit veliké slávě.

11. Oč v růženci požádáš, to održíš.

12. Všichni, kdo propagují posvátný růženec, obdrží ode mne pomoc ve svých potřebách.

13. Od svého božského Syna jsem získala, že všichni obhájci růžence budou mít během svého života a v hodině smrti za své přímluvce celý nebeský dvůr.

14. Všichni, kdo recitují růženec, jsou mé děti a bratři a sestry mého jediného Syna Ježíše Krista.

15. Oddanost mému růženci je velikým znamením předurčení.

 


Imprimatur: +Patrick J. Hayes, D.D., newyorský arcibiskup                                                          zdroj:www.fatym.com

Pastýřský list pro první neděli postní 2013

Drazí bratři a sestry,
vstoupili jsme do doby postní, kterou se připravujeme na Velikonoce, svátky našeho vykoupení. Jejich oslava by měla přinést novou svobodu i naději všem, kteří pravdivě uznají Krista za Vykupitele, plně na něj spolehnou a nechají se jím vést i za cenu, že je to bude něco stát, že půjdou proti proudu. Vykoupení je Boží dar, který si nemůžeme zasloužit, ale z naší strany se musíme připravit na jeho přijetí, a ten dar si musíme chránit, abychom jej neztratili.
Dovolte, abych připomněl, že i v současné době je na světě mnoho lidí, kteří jsou pro svou víru v Krista pronásledováni. Jen v minulém roce podle některých agentur bylo pro svou víru v Ježíše Krista zavražděno přes 100 000 lidí. Některým by přitom stačilo jen nejít na bohoslužbu, jen svou víru trochu skrýt a jednat podobně jako lidé kolem. Oni nezradili. My žijeme v pohodlí, nám kvůli víře nehrozí nic vážného, někdy jen trocha posměchu. Naši víru však ohrožuje náš egocentrismus, náš sklon rozhodovat jen podle sebe, ne podle Krista. Pak si ovšem volíme cestu bez Vykupitele, bez životního průvodce a ochránce, spoléháme jen na své omezené schopnosti a připravujeme se o naději.
Jak snadno se někteří z nás zřeknou nedělní mše svaté kvůli bezvýznamným výmluvám! Jen připomeňme, že vynechání nedělní mše svaté bez vážného důvodu je těžkým hříchem, se kterým není možné přistupovat ke svatému přijímání. Kolik věřících podléhá tělesným a citovým pokušením a nechají se strhávat příkladem nemravného života, který dnes společnost považuje za normální! Připomeňme však, že užívání drog je těžký hřích, že rozbít manželství je těžký hřích, že každý sexuální život mimo platné manželství je těžce hříšný. Pro katolíky je platné jen manželství církevní. Odkládání svatby i přesto, že dvojice už má děti, jen kvůli tomu, aby nepřišli o peníze, otevřeně ukazuje, že nestojí o Boží požehnání a že peníze jsou pro ně víc než to, co nabízí Bůh. Stejně tak každé zabití nenarozeného života či umělé bránění početí je těžkým hříchem. Potrat jako vražda bezbranných je pak spojen i s církevním trestem.
Tak otevřeně a jasně to říkám, drazí přátelé, proto, že v poslední době občas slyším, že o tom věřící nevěděli. Musíme to vědět. Hříchy musíme odsoudit. Nechci však soudit nikoho, kdo žil v omylu nebo podlehl pokušení. Ba naopak, každého chci ujistit, že Vykupitel přišel i kvůli němu. Každý má otevřenou cestu k milosti, ale záleží na něm, jestli udělá potřebné kroky. Postní doba jako doba pokání je především určena k tomu, abychom se vážně zamysleli a zaměřili k Vykupiteli, který nabízí pomoc. Vím, že pro mnohé může být změna životního stylu těžká, že všechno se nemusí podařit hned. Proto vyzývám všechny věřící, abychom se po celou postní dobu modlili za sebe navzájem, zvláště za ty, kteří chtějí změnit život, ale nemají dost sil a kromě Boží milosti potřebují i konkrétní pomoc při řešení hmotných či finančních důsledků jejich obrácení.
V dnešním evangeliu ukazuje sám Pán Ježíš, jak máme reagovat na pokušení. Co odvádí od Boha, je nutné odmítnout. Žádné diskuse, ale kategorické a jasné ne. Žádné přemýšlení o výhodách a nevýhodách, kličkách nebo chytračení. Žádné částečné odmítání, po kousku či příště, ale jasně a hned. Jako Ježíš.
Kde ovšem brát sílu? Podle výzvy prvního čtení se zamysleme nad tím, co pro nás už Bůh v životě vykonal, kolikrát nás vyslyšel, když jsme prosili, čeho nás uchránil a čím obdaroval. A to nejen nás, ale i celou naši rodinu. Na to se nesmí zapomínat. O tom je třeba mluvit, to je dobré mít před očima. Pak snadněji najdeme odvahu na Boha znovu spolehnout.
Jestliže v srdci věříš, že Ježíš je Pán, jak psal svatý Pavel v druhém čtení, to znamená, že má moc nad životem a smrtí, že vstal z mrtvých vlastní silou, pak mu svěř i svůj problém a vyznej to ústy. Řekni i svým blízkým, že teď svěřuješ svůj problém Ježíši a budeš jednat podle toho, co chce on.
Se stejnou pozorností k Božímu slovu přicházej na mši po celou postní dobu. Naslouchej mu a nechej se Bohem vést. Měj odvahu pokaždé říct Bohu, že mu věříš víc než sobě. On ti ukáže cestu. Jestliže se jím necháš vést, pak věřím, že už tyto Velikonoce budou spojeny s velkou radostí z toho, co na tobě vykonal Spasitel. Dnes nezáleží na tom, jak daleko ses zatoulal, nebo čím sis zkomplikoval život. Kristus, který tě nepřestal milovat, chce být i tvým zachráncem. Důvěřuj mu. Pokud se ti zdá, že je to pro tebe moc těžký úkol, požádej někoho, aby se modlil konkrétně za tebe. A neboj se, že budeš chudý, když se vzdáš toho, co se Kristu nelíbí. On ti dá mnohonásobně víc, objevíš vnitřní svobodu, opravdové štěstí a skutečnou lásku. Bůh se totiž nikdy nenechá naší velkorysostí zahanbit.
K těmto krokům víry každému z Vás ze srdce žehná
arcibiskup Jan

První pátky v měsíci                 

Pán Ježíš skrze sv. Markétu Marii Alacoque dává přísliby těm, kdo zbožně uctívají Jeho Srdce:

1. Budu je těšit ve všech útrapách a protivenstvích

2. Budu žehnat všem jejich pracím a podnikům

3. Dám jim všechny milosti potřebné jejich stavu

4. Budu jejich bezpečným útočištěm v životě, ale zvláště v hodině smrti

5. Hříšníci naleznou v mém Srdci pramen a nekonečné moře milosrdenství

6. Duše vlažné se stanou horlivými

7. Horliví se brzy povznesou k velké dokonalosti

8. Kněžím dám milost, že přivedou k pokání i nejzatvrzelejší hříšníky

9. V rodinách, v nichž bude mé Srdce ctěno, dám pokoj a mír

10. Budu žehnat domům, v nichž bude vystaven a ctěn obraz mého Srdce

11.Jména těch, kteří tuto úctu rozšiřují, budou navždy zapsána v mém Srdci

12. Těm, kteří po devět měsíců každý první pátek půjdou k svatému přijímání, dám milost, že vytrvají v kajícnosti až do konce a nezemrou ve stavu nemilosti. Mé Srdce jim bude bezpečným útočištěm.

 

Příběh Chiary Corbellové:                

maminka která neváhala obětovat svůj život za své nenarozené dítě

Zemřela v osmadvaceti letech, aby zachránila svého nenarozeného syna. Těžce zkoušená, avšak šťastná, s bezmeznou důvěrou přijímající „veliké věci“, jež Bůh v jejím životě vykonal. Nová Gianna Beretta Molla. Příběh Chiary Corbellové dojímá celý svět.

Chiara je krásná dívka. Narodila se v Římě v roce 1984. Její rodina je věřící a angažuje se v hnutí Katolické charismatické obnovy. Jako osmnáctiletá, v roce 2002, poznává Chiara na pouti do Medžugorje Enrica, zamiluje se do něj a po několika měsících proběhnou zásnuby.

Jejich vztah je velmi živý a pohnutý a neobejde se bez roztržek. Blízkost bratří františkánů však mladému páru pomáhá činit závažná rozhodnutí. Manželství uzavírají 21. září 2008 v Assisi. Zanedlouho je Chiara těhotná. A zde nastává první drama. Maria, dítě, které nosí pod srdcem, má závažné postižení, kvůli němuž nemůže po narození přežít.

Nezáleží na délce života

Enrico a Chiara se přesto rozhodují Marii přijmout, dokonce s ještě větší láskou, ačkoli mnozí jsou tímto rozhodnutím zaskočeni a navrhují terapeutický potrat. Dítě se narodí, ale po třiceti minutách umírá. V ten den říká Chiara svým nejbližším, že nezáleží na tom, jak dlouho kdo žije: ona půlhodina s jejím dítětem byla pro ni tou nejvzácnější chvílí jejího života.

„Myslela jsem na Marii,“ vzpomíná Chia ra, „také jí Pán daroval Syna, jenž nebyl pro ni; zemřel a ona stála pod křížem a musela se dívat, jak umírá. Díky tomu jsem mohla nahlédnout, že není v mé moci všechno a ihned pochopit, a že Pán snad má plán, který je pro mě zatím zahalen.“

Zvláštní Boží dar

Brzy následuje další těhotenství. Je až neuvěřitelné, že i v tomto případě se objevují těžká poškození dítěte. Oba manželé jsou přesto připraveni Davida přijmout jako svého milovaného syna. Pak se ukáže, že ani on není schopen po narození přežít.

Později, v lednu 2011, na jednom veřejném vystoupení Chiara řekne: „Pán nám chtěl darovat zvláštní děti, Marii a Davida, ale žádal po nás, abychom je doprovodili jen do jejich narození. Dovolil nám obejmout je, pokřtít a odevzdat pokojně a s nesmírnou radostí do rukou Otce.“

Jdu do nebe

Ten den oznámila něco, co všechny šokovalo: zprávu o dalším těhotenství a zároveň informaci o tom, že jí objevili nádor: „Nyní nám svěřil toto třetí dítě, Františka, který se má dobře a za krátkou dobu se narodí, ale současně ode mne žádá, abych se svěřila do jeho rukou, bez ohledu na nádor, který jsem objevila před několika týdny a který do budoucnosti představuje velkou obavu. Ale my věříme, že Bůh i teď vykoná veliké věci.“ Malý František se narodil v květnu 2011. Chiara – aby neztratila dítě – rozhodla, že se nebude léčit. Léčbu zahájila až po porodu, podstoupila operaci a bolestnou chemoterapii s nadějí, že to ještě bude účinné.

Na Zelený čtvrtek roku 2012 se však od lékařů dozvěděla, že nádor se nepodařilo zcela potlačit a že se v podstatě nachází v terminálním stadiu. Chiara zemřela ve věku 28 let 13. června 2012. V jednom dopise svému malému Františkovi napsala: „Jdu do nebe, abych tam byla spolu s Marií a Davidem a ty zůstaň s tatínkem. Já se budu odtud za vás modlit.“ Před svým „narozením pro nebe“ Chiara všem poděkovala: „Mám vás všechny ráda!“

Pohřeb nebyl obyčejným pohřbem. Účastnilo se ho víc než tisíc osob. Vévodilo mu foto pěkné tváře Chiary, která před smrtí vyjádřila přání, aby na jejím pohřbu každý dostal symbol rodícího se života: skutečně, každý měl v ruce květináč s nějakou sazeničkou.

Nová Gianna Beretta Molla

Kardinál Vallini, zástupce papeže pro die cézi Řím, řekl: „Máme tady novou Gian nu Berettu Molla.“

Gianna, mladá lékařka, zemřela v roce 1962 a v roce 2004 ji papež Jan Pavel II. blahořečil. Také ona byla těhotná, když se dověděla, že má rakovinu, a odmítla léčení, které by uškodilo dítěti, jež nosila ve svém lůně a po porodu by zemřelo. Bylo to velmi dojímavé srovnání. Chiara je dívkou našich dnů. Na You tube se nachází dvacetiminutový záznam, na kterém se svým charakteristickým římským přízvukem vypráví o počátcích svého dobrodružství s Bohem.

Jasné Boží odpovědi

V jednom okamžiku říká: „Bůh vkládá do každého z nás pravdu, není možné se s ní nesetkat.“

Manžel Enrico, když se ho ptali na to, co znamenají tato její slova, řekl: „Tato věta odkazuje na skutečnost, že dnešní svět, podle našeho názoru, nabízí falešná řešení tváří v tvář potratu, tváří v tvář nemocnému dítěti, tváří v tvář starému člověku na konci svého života, dokonce včetně eutanazie…

Bůh odpovídá touto naší historií, která byla psána tak nějak sama od sebe: my jsme v těchto letech byli jen diváky. Bůh odpovídá na mnohé, neuvěřitelně hluboké otázky. Odpovídá však vždy velmi jasně. My rádi fi lozofujeme o životě, o tom, kdo jej stvořil, a nakonec jsme zmateni, když ze sebe děláme pány života a snažíme se uniknout před křížem, který nám Pán daruje. Ve skutečnosti – pokračuje Enrico – pokud tento kříž žiješ s Kristem, není tak těžký, jak se zdá.

Odevzdáš-li se mu, zjistíš, že v tomto ohni, v tomto kříži neshoříš a že v bolesti nacházíš pokoj a ve smrti radost.“

Sladký kříž

Poté řekl: „Když jsem viděl, jak Chiara umírá, byl jsem samozřejmě nesmírně zraněn. Pak jsem sebral odvahu a několik hodin před smrtí jsem se jí zeptal: Chiaro, je ten kříž skutečně sladký, jak říká Ježíš? Ona se na mě zahleděla, usmála se a z posledních sil odpověděla: Ano, Enrico, je velmi sladký. A tak celá naše rodina neviděla jen to, že Chiara umírá pokojně; viděli jsme, že umírá šťastná, a to je něco úplně jiného.“

Naprostá odevzdanost Bohu

Když se otec Chiary, Roberto, podnikatel, jenž byl funkcionářem v Confindustria (Sdružení podnikatelů), dozvěděl, že chemoterapie nepřináší pozitivní výsledky, vzdal se své funkce, aby mohl být se svou rodinou, ale také „aby změnil svůj život a začal pomáhat bližním“.

V jednom dojímavém svědectví pro televizní stanici SAT2000 (i to lze najít na Youtube) vyprávěl, že když se o Veliké noci dozvěděl, že už se nedá nic dělat, začalo „nádherné období pro naši rodinu… žili jsme spolu tak, jak nikdy předtím… všichni spojeni v tom, jak zachránit Chia ru… co se pak ovšem podle jejích slov uskutečnilo jiným způsobem“.

Pan Roberto pak řekl tichým hlasem: „Od své dcery jsem se naučil, že není důležitá délka života, ale to, jak ho žijeme. Za jeden rok jsem se od ní naučil víc než za celý svůj život a to, co jsem se naučil, nechci promarnit.“

Poté připomněl, že „když Chiara prožívala okolnosti, které by leckoho zlomily, nesnášela je trpně, ale přijala. Zcela se svěřila Bohu. Byla si jistá, že když jí Bůh dal tyto věci prožít, znamená to, že je to tak správné“.

Církev, nádherná Boží zahrada

Chiara hrála na housle a ráda opakovala: „Narodili jsme se a už nikdy nezemřeme.“ Ve světě existuje zahrada, v níž rostou tyto nádherné květy, kde se stávají tyto překrásné věci, na jiných místech nepředstavitelné. Tímto místem, touto zahradou je Církev Boží. Nikdo z mocných a moudrých ji nezná.

Pro ně a pro jejich noviny je Církev něčím jiným. Noviny rozmazávají aféry týkající se Benedikta XVI. a úniku informací ve Vatikánu. Mediální refl ektory se zaměřují na církevní představitele, které považují za „moderní“, nebo rozpitvávají skandály. Ale v nádherné Boží zahradě, kterou Benedikt XVI. miluje a zalévá, tiše kvetou mladí jako Chiara Corbellová. Nejen v místech, kde je křesťanství pronásledováno, ale jak jsme viděli, i v Evropě. Do této zahrady skutečně přichází Ježíš, získává si a povolává také tuto generaci, a tak můžeme vidět, jak se tyto děti stávají přáteli Spasitele světa. Jsou neviditelné pro média, ale veliké v očích Božích.

Chiara Corbellová podává před svou smrtí svědectví

 

Antonio Socci, (* 1959), italský novinář a spisovatel
Libero, 7. 10. 2012
Přeložil Mons. Ladislav Hučko
(Mezititulky redakce) zdroj: www.fatym.com
Antonio Socci F. Fernández

 

Nejhorší nápady OSN v roce 2012 !!!

 

1. Pokyny Světové zdravotnické organizace k potratům

Přístup Světové zdravotnické organizace (WHO) k potratům nikdy nebyl jednoznačný. Po publikování letošních pokynů o tom, jak provést potrat a lidské pozůstatky odhodit do latríny nebo kanalizace, však už o jejím postoji není možné pochybovat. WHO doporučuje metody, které by ve vyspělých zemích byly považovány za přestupek: opětovné použití manuálních vakuových odsávaček při vykonání potratu, užití misoprostolu po 24. týdnu těhotenství a vypuštění následných návštěv lékaře po nebezpečných potratových zákrocích. Na podprůměrnou péči, kterou WHO doporučuje, se však budou spoléhat právě rozvojové země. Kritikou ze strany Susan Yoshiharové a Rebeccy Oasové lobbuje Institut katolické rodiny a lidských práv (C-FAM) u delegací OSN, aby zakročily proti této protiprávní degradaci lidského života.

2. Pokus Úřadu vysokého komisaře OSN pro lidská práva o vytvoření potratových práv

Výbor pro lidská práva v Ženevě se posunul blíže k prosazení potratu za lidské právo. Stalo se tak přijetím rezoluce schvalující kontroverzní soubor pokynů na snižování mateřské úmrtnosti přes "přístup založený na lidských právech", jejíž znění vypracoval Úřad vysokého komisaře OSN pro lidská práva. Nové pokyny nerozlišují mezi protiprávním a nebezpečným, pokud jde o potrat a nadále zavádějí země svými tvrzeními o tom, že zrušení trestnosti potratů bude mít za následek snížení mateřské úmrtnosti. Také vyzývají země, aby zrušily výhradu ve svědomí zdravotnických pracovníků, kteří nesouhlasí s prováděním potratů. Skutečné důvody mateřské úmrtnosti, stejně jako řešení tohoto problému, jsou dobře známé. Svým memorandem C-FAM připomněla delegacím, kdo jsou a požádala je, aby reagovaly na tuto hrozbu pro lidský život.

3. Kampaň Úřadu vysokého komisaře OSN pro lidská práva za nová práva LGBT

Úřad vysokého komisaře OSN pro lidská práva, který koordinuje a podporuje jakoukoliv úlohu OSN v oblasti lidských práv, nadále podporuje kontroverzní nová práva pro lesbičky, gaye, bisexuály a transsexuály (LGBT). Jejich prvním letošním pokusem byla zpráva o násilí proti jednotlivcům založeném na sexuální orientaci a genderové identitě. Zpráva byla předložena v březnu 2012 Radě pro lidská práva. Nezískala však dost pozornosti, proto v srpnu zveřejnili její vybranou verzi. Novou publikaci s názvem "Narození svobodní a rovní" nestačí prohlášení, že homosexuálové jsou, tak jako všechny ostatní lidské bytosti, chráněni před násilím. Členským státům OSN se snaží uložit nové zvláštní právní povinnosti. Konkrétně aby zrušily všechny zákony, které zakazují dobrovolné sexuální jednání dospělých osob stejného pohlaví v soukromí, aby vytvořily trestní pracovní skupiny a mechanismy pro vedení záznamů o násilí proti LGBT osobám, azylové kategorie pro tyto osoby a rozšířily výhody, které mají manželé, i na páry stejného pohlaví.

4. Summit Gatesových pro plánování rodiny přidal miliardy dolarů potratovým skupinám a kontrole populace

Melinda Gatesová letos prohlásila, že z univerzálního přístupu k antikoncepci plánuje udělat svůj "odkaz" světu. Na summitu v Londýně, kde se političtí představitelé a nadace zavázali přispět na antikoncepci částkou 4,6 miliard amerických dolarů, uvedla, že tento cíl chce dosáhnout prostřednictvím své nadace. Ať už vědomě, nebo ne, jejími partnery jsou skupiny pro kontrolu populace jako Populační fond OSN (UNFPA), také skupiny podporující potraty a vydělávající na jejich provádění, jako například Mezinárodní federace pro plánování rodičovství (IPPF). Velké protlačování antikoncepce je založeno na odhadech, že "neuspokojenou potřebu" antikoncepce pokryje 8 miliard dolarů ročně, což je trojnásobný nárůst oproti loňským odhadům UNFPA. Rozvojové země by se tedy měly v blízké budoucnosti připravit na nezvykle velký přísun kondomů. C-FAM byla v Londýně se seznamem faktů, které odhalují chybný výzkum. Na tomto výzkumu je založena idea "neuspokojených potřeb" a doporučila, jak lépe nasměrovat tolik potřebnou pomoc.

5. Výbory ECOSOC OSN šikanovány USA ve věci potratů a LGBT práv

Výbory Hospodářské a sociální rady, orgánu OSN, který předkládá návrhy Valnému shromáždění OSN, se na svém výročním zasedání věnovaly otázkám žen, sociálnímu rozvoji, populaci. USA se na zasedání různých výborů snažily celosvětově prosadit vysoce nepopulární antikoncepční politiku jejich nového zákona o zdravotní péči. Výbory byly také dějištěm divokých návrhů přijmout LGBT a sexuální práva i pro děti. Členské státy OSN většinu tyto návrhy odmítly. Současná americká vláda je však odhodlána prosadit tuto kontroverzní agendu přes OSN způsoby, které nejen podkopávají právo na život, ale také důležitou funkci OSN jako fóra pro budování míru a spolupráce.

                                        

převzato z: www.fatym.com

SOS Modlitba proti zavedení potratové tablety RU-486 v ČR         

RU 486 Mifepriston (Mifegyne) znamená smrtelné nebezpečí pro život nenarozených dětí a vážné nebezpečí i pro zdraví a dokonce život jejich matek. RU 486 zabíjí nenarozené dítě, kterému začalo tlouci srdíčko (žena je mezi 5. až 9. týdnem těhotenství). Způsobuje silné stahy dělohy, která vyloučí krvavý obsah - mrtvé dítě.

Může dojít k velkému krvácení, které může být až smrtelné. Časté bývá zvracení a silné bolesti. Tímto způsobem je zabito 95% dětí, pokud přece jen dojde k pokračování těhotenství, prudce jedovatý umělý steroid RU 486 způsobí těžké vady končetin podobné těm, které byly zaviněny preparátem Thalidomide. Je zde i reálné nebezpečí, že steroid může narušit ženské vajíčko a ublížit následnému potomkovi i o několik let později. Žena si sama provádí potrat, tento fakt může způsobit její velké psychické potíže.

Mifepriston je znám od roku 1988, nyní je registrován a používán v 19 evropských zemích. Také Itálie schválila prodej této potratové pilulky. Biskup Elio Sgreccia, místopředseda Papežské akademie pro život, varoval, že každý lékař, žena nebo kdokoliv, kdo tento prostředek podporuje, bude exkomunikován z církve.
Od roku 1957 bylo podle statistik v ČR usmrceno 3 267 682 dětí před narozením. Pomozte nenarozeným dětem vrátit právo na život. /Zdroj: www.prolife.cz/

Proto se na Vás obracíme s prosbou o modlitby za zastavení tohoto zla, neboť další „pohodlný“ způsob zabíjení nevinných bezbranných nenarozených dětí přinese naší zemi jen prokletí.
Pojďme a začněme se modlit novény, konejme adorace, modleme se za nejmenší, obětujme mše svaté, informujme své přátele ve farnostech, společenstvích a na pracovištích…

Děkujeme za pomoc.
Pán Vám žehnej.

Jan Graubner k šíření  "Velkého varování Ježíše Krista" a různým poselstvím o konci světa

23 Listopad 2012

Na různé dotazy laiků i kněží na tak zvané „Velké varování Ježíše Krista“, které se šíří po internetu a někde také rozdává v kostelích ve formě brožurky, odpovídá olomoucký arcibiskup Jan Graubner následujícím sdělením.

Tato poselství o velkém Božím varování pocházejí z údajných soukromých zjevení nejmenované irské vizionářky. Nemají schválení žádné církevní autority. Přestože obsahují modlitby k Božímu milosrdenství, vyzývají ke zpovědi a svěcení „pečetí“ knězem, obsahují řadu bludů a nejsou v souladu s naukou katolické církve. Biblické úryvky jsou vykládány svévolně a v rozporu s církevní naukou. Sama Bible při tom říká: Buďte si vědomi toho, že žádný výrok Písma není ponechán ničímu soukromému výkladu (2 Petr 1,20).

Poselství vybízí, aby si lidé jako záruku ochrany proti ďáblovi pořídili „pečeť živého Boha“ tím, že si ji stáhnou z internetu a najdou kněze, který jim ji posvětí. Upozorňuji kněze, že na takové věci nesmějí spolupracovat, že by šlo o hřích zpronevěry svému kněžskému poslání a podporu vznikající sekty. Věřící vyzývám, aby se nepodíleli na šíření těchto bludařských poselství. Na ty, kdo by po tomto upozornění dále spolupracovali na jeho šíření, se vztahují slova sv. Pavla: Divím se tomu, že se od toho, který vás povolal v Kristově milosti, tak rychle uchylujete k jinému evangeliu. Ale to naprosto není nějaké jiné evangelium! To jen jistí lidé vás matou a rádi by překroutili evangelium Kristovo. Ale i kdybychom my sami nebo anděl z nebe vám hlásal evangelium odchylné od toho, které jsme vám hlásali, buď proklet! … Snažím se teď, abych si získal přízeň u lidí? Anebo u Boha? Což se ucházím o to, abych byl pěkný u lidí? Kdybych ještě i teď chtěl být pěkný u lidí, nebyl bych Kristův služebník (Gal 1,6-8.10).

Podobně se šíří i různé předpovědi o konci světa. K těm připomínám Ježíšovo slovo: O tom dni a té hodině neví nikdo, ani nebeští andělé, ani Syn, jenom sám Otec… Buďte tedy bdělí, protože nevíte, který den Pán přijde (Mt 24,36.42). Pro nás není důležité, jestli se setkáme s Bohem při konci světa, či ve chvíli smrti, která může přijít kdykoliv. Důležité je, abychom byli připraveni na Boží soud, na setkání s Pravdou. Jediná správná reakce na všechna poselství tohoto druhu je pokání podle výzvy Jana Křtitele: Naplnil se čas a přiblížilo se království Boží. Čiňte pokání a věřte evangeliu (Mk 1,15).

Protože: Pro svoje spojení s Kristem všichni budou povoláni k životu (1 Kor 15,22), je třeba budovat pevné a důvěrné přátelství s Kristem.

Protože Ježíš říká: Kdo slyší mé slovo a věří tomu, který mě poslal, má věčný život a nepodléhá soudu, ale už přešel ze smrti do života (Jan 5,24), a jinde: Žádný, kdo žije a věří ve mne, neumře na věky (Jan 11,26), je třeba přijímat Boží slovo s opravdovou vírou a žít podle něho.

Protože Ježíš říká: Kdo jí mé tělo a pije mou krev, má život věčný a já ho vzkřísím v poslední den (Jan 6,54), je třeba přistupovat ke svatému přijímání Krista v eucharistii, ale být k tomu i náležitě připraven, protože: Kdo by jedl tento chléb a pil kalich Páně nehodně, proviní se proti tělu a krvi Páně (1 Kor 11,27).

S plným vědomím pastýřské povinnosti upozorňuji všechny věřící na tato nebezpečí a zároveň je prosím, aby věrní evangeliu usilovali o svatý život ve společenství církve. Ty, kteří snad z nevědomosti uvěřili bludným naukám, prosím, aby se pokorně vrátili k nauce evangelia a katolické církve. Všechny zahrnuji do svých modliteb a provázím svým požehnáním

+ Jan Graubner, arcibiskup olomoucký

 

Georgijské kameny             

                                                                                           autor obrázku: AmpCoder

 

Na jednom z nejvyšších vrcholu kopců v georgijském Elbert County, Georgie se tyčí obrovský žulový monument. Do čtyř obrovských kamenů podpírajících společný klenák je zde osmi jazycích vyryto vyryto deset zásad či přikázání. Tomuto monumentu se říká "Georgijské poradní kameny" nebo také "americké Stonehenge". Byť jsou většině lidí relativně neznámé, představují významný spojovací článek s okultní hierarchií vládnoucí světu, na němž žijeme.

Původ toho podivného monumentu halí závoj tajemství, jelikož nikdo nezná skutečnou identitu člověka nebo lidí, kteří nechali tuto stavbu zřídit. Jisté je jen tolik, že v červnu 1979 navštívil kancelář Elbertonské společnosti pro zpracování žuly dobře oblečený, evidentně vzdělaný muž, který sdělil, že by chtěl zřídit stavbu předávající lidstvu důležité poselství. Představil se jako R. C. Christian, ale zjevně to nebylo jeho pravé jméno. Řekl, že je reprezentantem skupiny, která chce lidstvu nabídnout cestu humanity. Ani po téměř dvou desetiletích dodnes nikdo neví kdo R. C. Christian doopravdy byl a nezná jména těch, jež zastupoval. Několik věcí je však zjevné. Poselství vrytá do Georgijských kamenů se dotýkají čtyř hlavních oblastí:

(1) Vládnutí a instituci světové vlády,
(2) kontrole lidnatosti a reprodukce,
(3) životního prostředí a vztahu lidí k přírodě a
(4) spirituality.

V elbertonské veřejné knihovně lze nalézt knihu napsanou mužem, který si říká R. C. Christian. Monument, jehož stavbu kdysi zadal, byl zřízen ve smyslu okultní filozofie, již zastával Thomas Paine. Georgijské kameny ve skutečnosti dodnes jsou místem okultních ceremonií a mystických obřadů. Je tragické, že jediný náboženský vůdce v oblasti, který našel odvahu proti "americkému Stonehenge" otevřeně vystoupit, byl svými nadřízenými přesídlen do jiného působiště.

POSELSTVÍ GEORGIJSKÝCH KAMENŮ
1. Udržujte lidskou populaci pod hranicí 500 000 000 v trvalé rovnováze s přírodou.
2. Řiďte reprodukci s moudrým přihlédnutím k zlepšování tělesné kondice a rozmanitosti.
3. Sjednoťte lidstvo novým živým jazykem.
4. Ovládněte vášně - víru - tradice a všechny věci smírnou cestou.
5. Ochraňujte lidi a národy poctivými zákony a spravedlivými soudy.
6. Nechť se všechny národy řídí interními normami a externí spory ať řeší světový soud.
7. Zbavte se banálních zákonů a zbytečných úředníků.
8. Vyvažujte osobní práva společenskými povinnostmi.
9. Ocenujte pravdu, krásu a lásku ve snaze o harmonii s nekonečnem.
10. Nebuďte rakovinou Země - dejte prostor přírodě - nechte místo přírodě.

Omezení obyvatelstva země pod 500 miliónů by vyžadovalo vyhlazení devíti z deseti lidí světové populace. Americký Stonehenge zminující se o dosazení světového soudu nastiňuje současný pohyb k vytvoření internacionálního trestního soudu a světové vlády. Důraz kladený na ochranu přírody předjímá environmentální hnutí devadesátých let minulého století a zmínka o "snaze po harmonii s nekonečnem" zrcadlí aktuální úsilí nahradit žido-křesťanskou víru novou spiritualitou.

Poselství amerického Stonehenge rovněž předem nastínilo dnešní úsilí o udržitelný vývoj. Kdykoli uslyšíte frázi "udržitelný vývoj", měli byste ji nahradit termínem "socialismus", abyste pochopili, oč jde. Později v tomto shrnutí můžete přečíst úplný text Charty Země, sestavený na pokyn Michaila Gorbačova a Maurice Stronga. Zjistíte, že tento dokument klade důraz na tytéž základní otázky: kontrola reprodukce, světová vláda, důležitost přírody a životního prostředí a novou spiritualitu. Podobnost myšlenek vyrytých do Georgijských kamenů s těmi, jenž jsou obsaženy v Chartě Země zrcadlí jejich společný původ.

Yoko Ono, vdova po Johnu Lennonovi, se nedávno dovolávala poselství amerického Stonehenge slovy: "Chci aby se lidé o těchto kamenech dozvěděli... Naši vůdci nás vtahují do světa, v němž bychom se nakonec mohli sami vyhodit do vzduchu a možná ohrozit i samotnou existenci planety... Je nejvyšší čas začít si uvědomovat všechny nádherné věci, které jsou v této zemi, a to požadují Georgijské kameny."

Jaký je však skutečný význam amerického Stonehenge, a proč je důležité jeho skryté poselství? Protože potvrzují skutečnost, že zde je utajená skupina zaměřená na
(1) dramatickou redukci světového obyvatelstva.
(2) podporu ekologie
(3) dosazení světové vlády
(4) propagaci nové spirituality.

Skupina která dala postavit Georgijské kameny je jistě jen jednou z mnoha podobných skupin, které spojenými silami usilují o Nový světový řád, nový světový ekonomický systém a novou společenskou spiritualitu. Jenže v pozadí těchto seskupení jsou temné duchovní síly. Bez pochopení povahy těchto temných sil je nemožné porozumět vývoji světového dění.
Skutečnost, že většina Američanů nikdy neslyšela o Georgijských kamenech či jejich poselství lidstvu, odráží současný stupeň kontroly myšlení amerického národa. Ignorujeme-li toto poselství vystavujeme se ohrožení.

The Age of Reason je kniha, již napsal Thomas Paine se záměrem zrušit židovsko-křesťanskou víru, na níž je založena naše republika.

Otvor v kameni byl vyvrtán tak aby směřoval k Polárce. Toto byl jeden z několika požadavků R. C. Christiana před zbudováním amerického Stonehenge a vyjadřuje jeho posedlost slaďováním podle hvězd, Slunce a Měsíce. Okultiststé často uctívají taková zaměření a pohyby nebeských těles jako součást svých náboženských obřadů.
Původní článek je na serveru Radio Liberty http://www.radioliberty.com/stones.htm

Biskup Sečka k šíreniu údajného Veľkého varovania Ježiša Krista         
21.11.2012 - 12:44

Spisšká Kapitula 21. novembra (TK KBS) - Spišská biskup Mons. Štefan Sečka vydal na základe hlásenia kňazov a telefonátov od veriacich, že internetom sa šíri údajné Veľké varovanie Ježiša Krista. Pri tejto príležitosti vydal stanovisko, ktoré prinášame v plnom znení.

Drahí bratia a sestry!

Dozvedel som sa, že v niektorých farnostiach sa veľmi rozšírili posolstvá o takzvanom dni Božieho Veľkého varovania, ktoré vyplývajú z údajných súkromných zjavení nejakej írskej vizionárky. Tieto posolstvá sa rozširujú prostredníctvom internetu. Zistil som, že ide o bludnú náuku, ktorá nie je v súlade s učením Katolíckej cirkvi a vykazuje známky sektárstva. Celá táto náuka je síce poprepletaná modlitbami k Božiemu milosrdenstvu a výzvami k svätej spovedi tak, ako to učí aj Katolícka cirkev, avšak citáty zo Svätého písma sú komentované a vysvetľované svojvoľne a v rozpore s učením Katolíckej cirkvi. Podobné tendencie boli už v prvotnej Cirkvi, preto sv. Peter apoštol napísal: „Predovšetkým však vedzte, že nijaké proroctvo v Písme nepripúšťa súkromný výklad“ (2Pt 1, 20).

Po zhliadnutí tejto internetovej stránky som tiež zistil, že veriaci sú nabádaní, aby si zaobstarali tzv. „pečať živého Boha“, ktorá má byť posvätená kňazom. Pripomínam, že žiaden kňaz verný Kristovi a jeho Cirkvi nesmie v tejto veci spolupracovať, lebo by sa dopustil prehrešenia voči viere a svojmu úradu. Na kohokoľvek, kto bude šíriť tieto bludné posolstvá sa vzťahujú dosť prísne slová Svätého písma, ktoré napísal sv. apoštol Pavol Galaťanom:

„Čudujem sa, že od toho, ktorý vás povolal v Kristovej milosti, tak rýchlo prebiehate k inému evanjeliu. Ono ani nie je iné, ibaže sú niektorí, čo vás mätú a chcú prekrútiť Kristovo evanjelium. Ale keby sme vám hlásali my alebo aj anjel z neba iné evanjelium, ako sme vám hlásali, nech je prekliaty! Ako sme už povedali, aj teraz znova hovorím: Ak by vám niekto hlásal iné evanjelium ako to, ktoré ste prijali, nech je prekliaty! Chcem si teraz nakloniť ľudí alebo Boha? Alebo sa usilujem páčiť sa ľuďom? Keby som sa ešte chcel páčiť ľuďom, nebol by som Kristovým služobníkom.“ (Gal 1, 6-9).

Všetkých veriacich, ktorí možno z nevedomosti začali veriť uvedeným posolstvám, prosím a dôrazne žiadam, aby opustili tieto bludné náuky a nešírili ich.

Na túto záležitosť som bol povinný upozorniť v záujme čistoty katolíckej viery, poslušnosti a jednoty so Svätým Otcom, ako aj v záujme spásy vašich duší.

V Pánu oddaný + Štefan Sečka, spišský biskup

TK KBS stanovisko poskytol Peter Majda

 

Tip na knihu ( Nežádoucí účinek – SMRT )

 

Úryvek z úvodu:

 

Nemoci jakožto pohroma stíhající lidstvo jsou v zájmu farmaceutických firem. Pokud snad lidi žádné nemoci netrápí, je vhodné, aby si alespoň mysleli, že je trápí. Důvod je prostý: peníze.

Víte, že:

 

  • velké farmaceutické koncerny vynakládají každoročně 35 000 eur na každého lékaře s vlastní praxí, aby ho motivovali předepisovat jejich výrobky?
  • osoby s významným vlivem na veřejné mínění, tedy uznávaní vědci a lékaři, dostávají drahé zájezdy, dary, případně přímo peníze jako úplatek za pozitivní posudky na léčiva, jejichž závažné, někdy až smrtelné nežádoucí účinky pronikly na veřejnost, jen aby rozptýlili oprávněné obavy lékařů i pacientů?
  • pro celou řadu nových schválených léků existují jen krátkodobé studie a nikdo neví, jaké jsou jejich účinky na pacienty při dlouhodobém nebo trvalém užívání?
  • výzkumné zprávy a statistické údaje, které státní zdravotnické úřady vyžadují pro schválení léku, se tak dlouho přikrášlují, až se z nich celkem vytratí smrtelné případy zapříčiněné tímto lékem?
  • víc než 75 procent předních vědců působících na poli medicíny platí farmaceutické firmy?
  • se prodávají léky, při jejichž schvalování sehrálo svou roli podplácení?
  • farmaceutický průmysl si nemoci vymýšlí a propaguje je cílenými marketingovými kampaněmi, jen aby si rozšířil odbytiště pro své výrobky?
  • farmaceutický průmysl se čím dál tím víc zaměřuje na děti?

Počet stran: 256, rozměry: 195 x 130 x 15 mm

 

Kde koupit : http://www.zbozi.cz/vyrobek/nezadouci-ucinek-smrt-john-virapen/?seradit=nejlevnejsi

 

Tai-chi

Učení, které se opět maskuje jako cesta k sebepoznání, mentální proměně, fyzickému zdraví a psychické kondici. Operuje s pojmy: energie jin a jang, energie chi (čhi), vnitřní energie. Jako mnohá další východní démonská učení, ani toto svým následovníkům nevysvětluje nic o podstatě energie, se kterou pracují nebo o jejím původu, pouze zdůrazňuje údajné pozitivní výsledky. Zahrnuje specifické pohyby, dechová cvičení a meditace. Následující pasáž stručně shrnuje základní informace o tai-chi. Komentáře

Kdo cvičí Tai-Chi pravidelně a pod správným vedením ví, jak úžasná je cesta sebepoznání a jak malicherné jsou problémy všedních dní západního světa. (Učení je hned v úvodu představeno jako něco úžasného, co přináší nadhled a pomáhá zvládat problémy. Koho by to nezaujalo, že?)
Tai-Chi Chuan, někdy také nazýváno zkráceně Tai-Chi, je několik set let staré bojové umění, které kombinuje přesné pohyby těla s hlubokým dýcháním a využíváním energie jin a jang. Za zdánlivou měkkostí skrývá nečekanou tvrdost. Učí se ho cvičit jak začátečníci, tak i různě pokročilí. Tai-Chi Chuan zlepšuje jak fyzickou, tak psychickou kondici, pomáhá měnit člověka mentálně, naučí ho ovládat dech a pracovat s vnitřní energií. (Stará dobrá "energie", pod kterou se dá schovat prakticky cokoli. Chybí vysvětlení, co to vlastně ta "vnitřní energie" je. Dechová cvičení jsou běžnou součástí všech démonických náboženství, která zahrnují ve svém učení pasivní meditaci, tedy vyprazdňování lidské mysli.)
Pro rychlé rozšíření tohoto umění je několik důvodů. Snad nejdůležitějším je ten, že cvičení Tai-Chi Chuan může zklidnit mysl a uvolnit tělo, čímž se posiluje schopnost k přežití v dnešním hektickém a stresem naplněném světě. (Zklidnit, nebo lépe naprosto vyprázdnit mysl, která se tak stává otevřenou pro duchovní svět.) Za druhé, jelikož zbraně jsou dnes tak efektivní a snadno dostupné, Tai-Chi Chuan se považuje za méně důležité pro osobní sebeobranu, než bývalo kdysi. Z tohoto důvodu je mnoho mistrů Tai-Chi Chuan ochotno podělit se o svoje znalosti s veřejností. Za třetí, od té doby, co Tai-Chi Chuan vzniklo, nejen že se ukázalo, jako efektivní bojové umění, ale také užitečné pro zlepšení zdraví a léčení mnoha nemocí. (Podobně jako se vám může zlepšit zdravotní stav po návštěvě léčitele, aniž byste věděli, jak vás vlastně "uzdravil"...a aniž by to věděl on sám. Stejně tak ani cvičenci tai - chi nevědí, co je vlastně uzdravuje. Spokojí se s povídáním o "energii".)
Kdokoliv, kdo správně cvičí toto umění po několik let, si uvědomí, že Tai-Chi Chuan není jenom cvičení na zklidnění a uvolnění - ale, že jde o komplexní a vysoce propracované umění. (Samozřejmě, že nejde jen o cvičení, podstata tai - chi je navázání spojení s duchovním světem, resp. s jeho démonskými obyvateli.) Dává cvičenci pocity radosti a uspokojení, které přesahují jakékoliv jiné bojové umění. (Euforické pocity jsou poměrně klasická a častá odměna, kterou démoni poskytují svým lidským přisluhovačům.) To je dáno tím, že Tai-Chi Chuan je hladké, vytříbené a elegantní, stejně tak vnitřně, jako zevně. Cvičenec může cítit chi (či - energii) obíhající v jeho těle a může dosáhnout meditativní míruplné mysli. (Čili může vnímat přítomnost démonské bytosti, které se otevře právě správně vyprázdněnou a pasivní myslí při meditaci.) Správná cirkulace chi v těle dokáže přinést vynikající zdraví. Kromě toho cvičenec Tai-Chi Chuan může svoji chi používat při sebeobraně. Principy, které Tai-Chi Chuan používá při bojování, jsou zcela odlišné od většiny ostatních bojových umění, které spoléhají na fyzickou sílu. Tai-Chi Chuan používá měkkého (poddajnosti) k obraně proti tvrdému a jemnosti k přemožení síly. Čím více cvičíte, tím lepším se stanete a tato obranná schopnost s věkem sílí místo toho, aby se oslabovala. (Vědomí, že ovládá bojové umění, dodává člověku pocit moci, na který si každý snadno zvykne. Stejně jako euforické pocity je i toto odměna démonů pro lidské služebníky.) Avšak, protože bojová teorie Tai-Chi Chuan je hlubší a důkladnější než u většiny ostatních bojových systémů, je těžší k osvojení a dosažení vysoké úrovně bojové způsobilosti zabere delší čas. Velmi důležité je vedení zkušeného mistra, jenom tak můžete ušetřit mnoho let bloudění a neužitečného cvičení. (Vedení zkušeného mistra, tedy osoby s dlouhou praxí služby démonům. Tato osoba může snadno své "obdarování" předávat dále.)
 
Odměny v podobě euforických zážitků a pocitů moci jsou celkem běžné v každé démonické službě, ať už člověk slouží jako esoterik, věštec, nebo cvičí tai - chi, zabývá se reiki apod. Ve srovnání s konečnou cenou, kterou bude takto zapletený člověk muset zaplatit, je to odměna nicotná a bezvýznamná. Tai - chi, stejně jako mnohé další podobné směry, je cestou, jak se stát sluhou démonských bytostí.

 

Chvála Kristu!

Já jsem ten chléb živý, který sestoupil z nebe. Kdo bude jíst tento chléb, bude žít navěky. A chléb, který já dám, je mé tělo, obětované za život světa“ (Jan 6,51)

Úvod (pár otázek)

Proč chodíme do kostela? Kvůli lidem nebo abychom se setkali s Bohem?

Proč poklekáme před svatostánkem? Protože je tam pár bezcenných oplatek, nebo všemohoucí Bůh? Jak má člověk nakládat s darem, který je nade všechny dary, se Svatou Hostií, s Pánem Ježíšem? Co je cennější než Bůh, který se mně zde dává? Pokud opravdu věřím, že je v konsekrované hostii sám Pán Ježíš, nezaslouží si tato hostie co největší úctu???


PNNR (Proč ne na ruku)

Kdyby lidé přijímali pouze do úst, odpadla by knězi starost o osud hostie i trápení s podáváním na ruku u některých lidí, kteří nejsou soudní.

Zrovna dnes se nám stalo, že jedna paní, která přijímala na ruku, si hostii nejspíše odnesla z kostela. Kde hostie skončí, když si ji dotyčný/a odnáší? Není tajemstvím, že hostie, takto svatokrádežně získané končí na satanistických černých mších, kde jsou hrubě zneuctívány.

Co starostí někde nadělá ministrantům s patenou nesoudnost některých starších lidí, kteří přijímají na ruku a přitom trpí výrazným třesem, nebo přicházejí o berlích a mohou nastavit pouze jednu ruku (hostii dostanou na dlaň, ne mezi prsty). Neriskují nic menšího, než že proměněná hostie upadne a válí se na zemi. Dar ať je jakýkoliv, by se neměl při předávání octnou na zemi a už vůbec ne, když se jedná o Krista.


Jak je známo, v každé i nepatrné částečce hostie je přítomen celý Kristus.

Dalším argumentem proti podávání na ruku je drobivost hostií. Vím o čem mluvím, protože částečky hostií před konsekrací v sakristii prosíváme na ubrousek, na kterém pak nacházíme desítky jasně viditelných kousíčků. A to jsou ty z těch méně drobivých. Hostie z Polska naše farnost kvůli velké drobivosti přestala kupovat.

Je jasné, že těm kdo přijímají na ruku, mohou částečky hostie ulpívat na dlaních a z nich se dostat prakticky kamkoliv. Třeba na zem, kde se po nich pak šlape. Není to tak trochu schizofrenní, když máme v kostelech honosné svatostánky, kde ve zlatých ciboriích přechováváme Nejsvětější Svátost oltářní a pak tam máme koberce, kliky, lavice a kdo ví co ještě, kde se Nejsvětější Svátost oltářní nachází též? Ztratil Bůh na své velikosti? Nebo ho naši předci příliš nadhodnotili a dřívější důstojnost ve mši svaté není hoden?

 

Argumenty druhé strany

Jedním z častých argumentů, proč lidé přijímají na ruku je strach z nemocí.

Osobně si myslím, že mnohem více mikroorganismů se nachází na kostelní klice vstupních dveří a rukách věřících po pozdravení pokoje, než na rukách kněze, který si je na začátku bohoslužby oběti myje a při pozdravení pokoje neopouští presbytář. A i kdyby tomu bylo naopak. V obou případech podávání svátého přijímání se kněz hostie dotýká, takže z hygienického hlediska v tom nevidím rozdíl. Pokud má kněz vážné infekční onemocnění, tak by samozřejmě mši svatou pro lid sloužit neměl.


Dalším argumentem je například, cituji: „Církev nabízí svaté přijímání a křesťané mohou přijímat na ruku, aby vyjádřili svoji dospělost a připravenost v síle Kristova pokrmu žít a šířit evangelium.“

Nemyslím si, že by nemožnost vyjádřit svoji dospělost naše předky, kteří přijímali do úst u mřížky, o něco ochudila nebo bránila žít a šířit evangelium. Ani jsem si nevšiml, že by v naší církvi zavládla od roku 1998 (kdy bylo přijímání na ruku povoleno) větší zbožnost. S tím jak vymírají starší ročníky se opak stává pravdou.Pokud někdo před svatým přijímáním z úcty pokleká, tak to jsou výhradně lidé, kteří přijímají do úst. Nepamatuji si, že by tomu bylo jinak a to už nějaký pátek ministruji.


Když Ježíš Kristus z lásky k nám Eucharistii ustanovoval, tak věděl o všech rizicích, která to pro Něj bude obnášet. Jistě počítal s tím, že nějaká ta částečka konsekrované hostie na zem upadne.

Ano, pán Ježíš s tím určitě počítal, ale my by jsme z toho neměli dělat normalitu.


Též mně nepřijde jako argument to, že se někdo odvolává na lepší prožívání svatého příjímání na ruku z důvodu více času. Vždyť celá mše svatá je nám přípravou a vrcholem mše je pak svaté přijímání. A to by mělo být koneckonců vrcholem i celého dne.


Buďte s Pánem
Jirka                                                                                                                                       ( zdroj Signály
)

Podmienky krstu dieťaťa         

 

             Kán. 868 CIC - § 1. Aby sa dieťa dovolene pokrstilo, je potrebné:

 

1. aby rodičia, aspoň jeden z nich alebo kto ich zákonne zastupuje, súhlasili;

2. aby bola opodstatnená nádej, že bude vychovávané v katolíckom náboženstve; ak taká nádej úplne chýba, má sa krst podľa predpisov partikulárneho práva odložiť, pričom sa rodičom vysvetlí dôvod.
§ 2. Dieťa katolíckych, ba aj nekatolíckych rodičov sa v nebezpečenstve smrti dovolene pokrstí aj proti vôli rodičov.

 

Okrem súhlasu aspoň jedného s rodičov sa teda vyžaduje aj "opodstatnená nádej", aby dieťa bolo následne vychovávané v katolíckom duchu, ako vyjadruje aj Katechizmus, keď hovorí: "Krst detí už svojou povahou vyžaduje katechumenát po krste. Nejde len o potrebné poučenie po krste, ale aj o nevyhnutné rozvíjanie krstnej milosti počas rastu osoby." (KKC 1231). Akt krstu je totiž aktom uzatvorenia Zmluvy medzi Bohom a človekom. Ak človek aktom viery neuzatvorí túto Zmluvu a obrátením ju nezačne aj uskutočňovať, je krst samotný márny a zbytočný. Len sám človek, každý sám za seba, môže a má túto Zmluvu s Bohom uzatvoriť: "Keďže je človek stvorený na Boží obraz má dôstojnosť osoby: nie je len niečím, ale niekým. Je schopný poznať seba, byť pánom seba samého, slobodne sa dávať a vstupovať do spoločenstva s inými osobami. Milosťou je povolaný k zmluve so svojím Stvoriteľom, aby mu dal odpoveď viery a lásky, ktorú nik iný nemôže dať namiesto neho." (KKC 357). Dieťa ešte nie je schopné túto Zmluvu s Bohom uzatvoriť. Môže však byť pokrstené, ale len vtedy, ak jestvuje oprávnená nádej, že tak raz aj skutočne urobí a bude k tomuto kroku privedené!

 

Normálne túto nádej poskytujú veriaci a obrátení rodičia. Cirkevné právo to ale striktne nevyžaduje a v samotnom predpise predpokladá možnosť, že rodičia dajú iba svoj "súhlas" (aspoň jeden z nich) a niekto iný poskytne onú "opodstatnenú nádej" na katolícku výchovu dieťaťa. Pokiaľ rodiča samo nežijú plnohodnotným kresťanským životom (a to je aj prípad nesobášených "manželov", ktorí následne ani nežijú sviatostným životom a podobne), musí túto nádej poskytnúť niekto iný. Spravidla je to KRSTNÝ RODIČ, ktorý v tom prípade musí byť vybratý obzvlášť starostlivo! Pokiaľ je z ich strany (alebo aj zo strany niekoho iného) takáto nádej poskytnutá, môže byť dieťa dovolene pokrstené, aj keď jeho rodičia sami kresťanstvo nepraktizujú, alebo len obmedzene a povrchne.

 

Viac informácií nájdete  http://www.farar.inky.sk/

 

                                                                                                       Farnost Banská Štiavnica

 

Poděkování za službu kostelníka

 

Celý loňský rok jsme se potýkali s výběrem nového kostelníka. Není to lehká služba, protože vyžaduje především zodpovědnost, je časově náročná a dá seříci, že i s přibývajícím věkem fyzicky náročná.

Ti kteří byli kandidáty měli různé zábrany jako zaměstnání a podobně, a přiznejme si, že v našich řadách těchto mužů hodně ubylo.

Ale i to dilema se nakonec podařilo vyřešit ke spokojenosti nás všech. Této náročné služby se ujal nakonec pan Petr Pospíšil, kterému zdatně sekunduje jeho manželka v čase kdy mu ve službě brání zaměstnání.

Proto mu po roce této služby, chceme poděkovat za takovou „ profesionálnost“ s kterou tuto službu vykonává, za obětavost a za vše co je s touto službou spojeno a přejeme jemu a jeho paní hodně Božího požehnání, ochrany Matky Boží Panny Marie a stále dost elánu pro tuto službu do dalších let.

 

                                                                     Za všechny farníky přeje M.B.

Ohlédnutí

 

Letošní prázdninový čas nás nenávratně opouští. Čas cestování, objevování, setkávání skončil. Ráda bych se s Vámi podělila o jedno takové milé prázdninové setkání, které se uskutečnilo  v neděli 22. července v kostele sv. Anny v Hoštejně. V kostelíčku na vršíčku odkud je krásný rozhled do okolí a který je také hřbitovním kostelem. 

Když jsme se v neděli 22. července probudili lilo jako z konve. To nás, kteří jsme se na toto setkání těšili nikoho neodradilo. Mše svatá byla ohlášena na 10.00 hodin. Když jsme se po deváté hodině přibližovali k Hoštejnu, déšť ustával a dokonce později se vyhouplo z mraků i sluníčko. Přivítali jsme se s naším milým otcem a panem farářem, který v naší postřelmovské farnosti sloužil od 1.7 1992 do 14.7 2002 jako administrátor. Mši sloužil otec Bedřich Jagoš. Bylo nám všem milým potěšením, vidět opět v plné svěžesti fyzické i psychycké, bývalého našeho pana faráře který se dožil letos 85 let. Kostelík byl zcela zaplněný a to z větší míry postřelmovskými farníky.

Po mši svaté nás čekalo popovídání s otcem Bedřichem, který zavzpomínal na svůj život, především na svou maminku, na kterou vzpomíná velmi rád, protože ke kněžství ho přivedla právě ona a to za nemalých obětí, protože studia něco stála a peněz na gruntě moc nebylo. Když už mělo dojít k vysvěcení, represálie tehdejšího režimu tomu zabránily. A tak otec Bedřich Jagoš nastoupil do civilního zaměstnání a to do zdravotnictví v Prostějově. Po svém vysvěcení nastoupil do pohraničí na Bruntálsko.V Zábřeze působil jako děkan a v roce 2002 odešel z Postřelmova působit do Popovic u Uherského Hradiště. Nyní žije v Kroměříži v domově pro řeholní sestry, kde ještě nemálo vypomáhá duchovní službou. Boží cesty ho zavedly do různých míst a často tvrdě pracoval a pomohl zachránit kostel nebo faru v místě svého působiště. V jeho srdci však zůstala i po tolika letech láska k půdě a zahradničení.

Přejeme mu tedy hodně Božího požehnání a také ochrany Matky Boží, které je velkým ctitelem, hodně sil, aby překonával své zdravotní problémy a abychom i my postřelmovští farníci jej brzy přivítaly mezi námi v postřelmovském kostele v plné svěžesti. Těšíme se.

Za všechny farníky kteří se tohoto setkání zůčastnily  Milada B.

 

 

Od závislosti na televizi k podřízení se Ježíši

 

Salvatore Tumino

z knihy Ježíš uzdravuje tvé srdce , vydal(o): Paulínky

Televize již k nepoznání proměnila všednodenní život téměř celého lidstva. Vstoupila do všech domovů. Zůstává celé hodiny zapnuta. A je-li pravdou, že vykonala svou službu informacím, často také posloužila deformaci svědomí, manipulaci hodnot, otroctví, navádění k přestoupením, vzpouře vůči tomu, co je mravné.

Televize je nástrojem, který mnozí používají špatně, který přináší novou, velmi záludnou závislost, již většina lidí vůbec jako závislost nevnímá. Mnohé pořady jsou poskládány jen z násilí, pornografie a banalit. Místo toho, aby měla svůj výchovný vliv, má velmi často vliv pouze na deformaci a zkaženost diváků. Její nejhlubší záměr není zakotven ve vůli vzdělávat, ale v lačnosti po zisku. Ekonomický rozměr nabídky a poptávky (stačí pomyslet na to, jak jsou všechny pořady zahlceny reklamou, která bezútěšným způsobem využívá kupříkladu pornografie ve „službách“ nabízeného produktu) je základním a nejdůležitějším rozměrem televizního světa.

Dosavadní studie – dobře shrnuté ve dvou italských knihách Macecha televize a Svůdce video – dokazují, jak velké škody televize páchá na psychice, emocích a mravním a duchovním životě nejen mladých lidí, nýbrž každého člověka. Televize svými barvami, scénami, hlasy, už samotným faktem, že televizor je obvykle umístěn na nejdůležitějším místě v bytě, silně přitahuje, takže snadno přivádí mnohé lidi ke skutečné závislosti.

Ze své služby mohu dosvědčit, že velká část hříchů a různých prohřešků má svůj původ ve sledování filmu nebo televizního vysílání. Zde má původ také množství traumat – pomysleme jen na všudypřítomné horory, které v některých divácích vyvolávají obrovský strach, jehož se jen těžko zbavují, nepočítaje v to skutečnost, že pohled na takové množství násilí způsobuje vyostření reálných násilných událostí v životě.

Slyšel jsem svědectví jednoho misionáře, který působí v Jižní Africe. Vyprávěl, že poté, co se tam všude se státní podporou rozšířila televize, zaznamenali dvě skutečnosti – v jediném roce zdvojnásobení počtu sebevražd a téměř úplný konec konverzí ke křesťanské víře.

Jsem přesvědčen, že co se týká křesťanské víry, přesunuli jsme se od násilného a přímého pronásledování k pokoušení a k nepřímým, avšak možná záludnějším útokům hanobícím lidské srdce – především prostřednictvím televize. Jak se těmto přívalům vulgarity, násilí, neřesti, marnosti, hloupostí, které příliš často zaplavují život celých rodin, bránit? Možná se televize mnohým stala novou modlou, které se klaníme a které obětujeme nejen čas, ale i vlastní duchovní, mravní a rodinný život.

Myslím, že je zapotřebí skončit se závislostí na televizi a podrobit se Pánu Ježíši a klanět se mu. Darovat vlastní život Ježíši Kristu přináší vždy svobodu. A to je jádrem křesťanství: jestliže ústy vyznáš, že Ježíš je Pán, a v srdci věříš, že ho Bůh vzkřísil z mrtvých, budeš spasen (srov. Řím 10,9). Vyznat vlastními ústy, že Ježíš je Pán, znamená nechat jej kralovat jako naprostého Pána mého života. Pouze tak nás Ježíš může osvobodit a zachránit. Ježíš se stává naším Spasitelem pouze tehdy, je-li naším Pánem. Necháš-li jej ve svém životě kralovat, podřídíš-li se mu, uvidíš, že tě vysvobodí z každého otroctví, včetně závislosti na televizi.

Na druhou stranu musíš ale také bojovat, aby v tvém životě již nepanovala závislost na televizi, nýbrž Ježíš. Dej si předsevzetí, že ji po určitou dobu nebudeš sledovat vůbec – naordinuj si televizní půst. A až zcela „vystřízlivíš“, používej ji pouze, když ji potřebuješ, aby ses podíval na něco zajímavého. Nedovol však, aby se opět stala „věcí“, která hraje vůdčí úlohu v tvém životě. Tomu, kdo nedokáže s televizí dobře nakládat, radím úplnou abstinenci. Je lépe získávat informace prostřednictvím novin a dalších prostředků než darovat duši a život módnímu trendu, totiž závislosti na televizi, kterou téměř všichni trpí. Mám za to, že eucharistická adorace, právě pro svůj vizuální rozměr, pomáhá tomuto vystřízlivění a osvobození od závislosti na televizi.

Ve městě Ragusa máme například v kostelíku eucharistickou adoraci každý den od půl desáté dopoledne do půl deváté večer a kromě toho i v sobotu v noci od devíti do neděle sedmi hodin ráno. Kolik obrácení, kolik pokoje, kolik hlubokých uzdravení má svůj pramen v Ježíši skutečně přítomném v eucharistii! U Mistrových nohou se všechno chápe a vše se obnovuje. Budoucnost křesťanství mnozí vidí v kontemplaci. Kontemplativní osoby svou přímluvou přispívají k zachráně lidstva před beznadějí a zvrhlostí. Eucharistická adorace je dozajista mimořádným „prostředím“, kde se lze setkat s živým Bohem, a žít tak a v plnosti pochopit jak velikost Boží, tak lidskou nouzi a potřebu spásy. Pohleďte k němu, ať se rozveselíte, vaše tvář se nemusí zardívat hanbou (Žl 34 [33],6).

Hledíme-li na Beránka, který sám sebe obětoval a je hoden přijmout moc, bohatství, moudrost, sílu, čest, slávu a chválu (srov. Zj 5,12), naše srdce, naše mysl, náš život se obnoví. Pokoj Krista vzkříšeného pronikne do našeho srdce a naším prostřednictvím i do srdce bratří, s nimiž se setkáme. Chci ti dát radu: alespoň hodinu týdně zkus strávit před eucharistií, a tam, kde každá léčba selhává, najdeš uzdravení, útěchu a světlo. U Mistrových nohou pochopíš věci lépe a více než jiným způsobem. Klaněj se Pánu, poklekni před Ježíšem, Pánem (srov. Flp 2,10-11), a budeš osvobozen od každé nesvobody, již nebudeš otrokem nikoho a ničeho jiného! 

                                                                                                                 ( zdroj:  www.vira.cz  )

Velice nebezpečné věci kolem nás

Následující dokumenty odkrývají nebezpečné nauky a praktiky zla a ďábla, který působí kolem nás, mnohdy nepozorovaně pod maskou "dobra" . 

Je třeba aby se každý člověk kterému alespoň trochu záleží na své budoucnosti, spáse a štěstí, seznámil s tímto odhalením zla v podobě, New Age, satanismu a okultismu.  Myslíte si že se vás to netýká že vše znáte ? Omyl ! Je mnoho věcí o kterých jste doposud možná něměli ani tušení ...         

 

OSN a New Age - nebezpečné principy manipulace vědomí, směřující k upadnutí do pasti zla

 

 

Bohové - New Age

 

Misionář P. James Manjackal - přednáška o satanismu a okultismu

 

 

 

Katolický charismatický kněz James Manjackal je univerzitním profesorem, v posledních letech se věnuje misionářské činnosti. V současnosti působí jako misionář v Bangalore v Indii, několik měsíců během roku káže v Evropě: v Německu, Švýcarsku, Francii, Rakousku, Chorvatsku a Bosně - Hercegovině, ale i v jiných světadílech. Působí také mezi Araby, kde vytvořil 80 modlitebních skupin.

TOPlist

                        Marta Robinová - 50 rokov nejedla a nepila, žila len z eucharistie
 
Marta Robinová (1902-1981) je jednou z najväčších mystičiek a stigmatičiek 20.storočia. Každý piatok prežívala drámu Kristovho utrpenia a smrti – na jej tele sa pritom objavovali krvácajúce stigmy Vykupiteľových rán. Avšak verejnú mienku i svet vedy najväčšmi udivovala skutočnosť, že viac ako päťdesiat rokov jediným pokrmom Marty Robinovej bol Ježiš v Eucharistii.
Detstvo
Marta Robinová sa narodila 13.marca 1902 vo Francúzsku v regióne Chateauneuf-de-Galaure v dedinke Drome. Pokrstená bola vo farskom kostole v Saint-Bonnet. Mala päť starších súrodencov – štyri sestry a brata. Rodičia mali gazdovstvo. Martin otec bol pracovitý a poriadny roľník, jej matka zbožná a radostná žena.
Roku 1903 celú oblasť postihla epidémia týfusu, v dôsledku ktorej zomrelo veľa ľudí. Aj maličká Marta vtedy ochorela. Napokon prežila, ale jej zdravie bolo silne narušené. Zo zdravotných dôvodov často chýbala v škole, takže aj pán farár ju musel na prvé sväté prijímanie pripravovať doma. 15.august 1912 bol v Martinom živote významný deň: prvý raz prijala Krista v Eucharistii. Po rokoch vyznala: „Myslím si, že Pán ma v deň môjho prvého svätého prijímania prijal do vlastníctva. Ježišovo srdce začalo biť v mojom.“
Marta mala veľmi dobrú pamäť, rýchlo si vedela všetko zapamätať a rada sa učila. Žiaľ, školskú dochádzku skončila ako štrnásťročná, lebo musela pomáhať rodičom na gazdovstve. Bola pokojným a radostným dieťaťom, veľmi rada mala kvety, ochotne robila v kuchyni i v záhrade, milovala ľudové piesne a tance počas večerných stretnutí susedov.
Postupné ochrnutie
V máji 1918 šestnásťročná Marta začala trpieť veľkými bolesťami hlavy. 25.novembra toho roku nečakane odpadla v kuchyni v prítomnosti svojej matky. Odvtedy 20 mesiacov bola v bezvedomí. Lekári boli bezradní, lebo nevedeli určiť jej diagnózu. Rodičia sa báli, že Marta čoskoro zomrie. Nik si však vtedy neuvedomoval , že to bolo „mystické bezvedomie“, počas ktorého Ježiš duchovne pripravoval Martu na veľké poslanie sprítomňovania jeho lásky a nekonečného milosrdenstva. K úžasu a nemalej radosti všetkých sa dievča jedného dňa prebralo a pokračovalo v rozhovore presne na tom mieste, kde ho prerušilo pred upadnutím do mystického spánku. Od tej doby sa Marta mohla pohybovať už len s barlami. Avšak jej choroba sa čoraz väčšmi zhoršovala. Dievča bolo vnútorne presvedčené, že najdôležitejším poslaním jej života bude trpieť za iných. Od Márie sa učila bezhranične veriť a dôverovať Ježišovi. Mala len jedinú túžbu – aby naplnila celú Božiu vôľu.
15.októbra 1925 na sviatok svätej Terézie Avilskej Marta napísala akt odovzdania sa a úplného obetovania svojho života Bohu. Bol to súkromný úkon zasvätenia sa, zásnub s Kristom, darovaním sa mu ako „obeta lásky“ a zároveň dojímavý druh milostného listu Bohu. Tu sú niektoré vety z neho: „Pane, môj Bože! Požiadal si svoju malú služobnicu o všetko... Ó, Milovník mojej duše! Túžim len po tebe a pre tvoju lásku sa zriekam všetkého... Bože lásky! Zober si moju pamäť a všetky jej spomienky. Zober si môj rozum a učiň, aby slúžil len pre tvoju väčšiu slávu... Zober si celú moju vôľu... Zober si moje telo a všetky moje zmysly, môj rozum a všetky jeho schopnosti, moje srdce a všetky jeho city... Ó, Bože mojej duše! Ó, božské Slnko! Milujem ťa... Skry ma v hĺbke tvojho bytia... Zober si ma k sebe. Len v tebe chcem žiť. „ Mnohí mystici hovorili, že na znamenie mystického zasnúbenia sa Kristom dostali od neho zlatý „zásnubný prsteň“. Marta priznala, že na svojom prstenníku ho videla dvanásťkrát.
Po tomto úkone zasvätenia sa Ježišovi začali sa s Martou diať divné veci. 2.októbra 1926 v deň spomienky na svätú Teréziu z Lisieux dvadsaťštyriročná žena upadla do mystického stavu, ktorý trval tri týždne. Po prebudení sa rodičom priznala, že počas toho času prežila veľké utrpenie, zároveň však paradoxne zakúšala sladkosť Božej lásky. Vyznala: „Keď trpíme, je to škola lásky, aby sme viac milovali.“ V tom čase ju tri razy navštívila svätá Terézia z Lisieux, ktorá chorej hovorila, že sa má pustiť do zakladania „ohnísk lásky“ na celom svete.
Ochrnutie Martiných nôh postúpilo tak ďaleko, že sa už nemohla pohybovať sama. Od februára roku 1929 choroba zasiahla aj ruky, plecia a svalstvo tráviaceho ústrojenstva. Od tej doby nemohla nič prehltnúť, a preto nebol a schopná jesť ani piť. Bola pripútaná k posteli až do svojej smrti 6.februára 1981.
Zázrak Eucharistie
O Martu sa staral doktor Jean Dechaume, profesor lekárskej fakulty v Lyone, a doktor André Ricard. Vo svojej lekárskej správe o Martinom zdraví napísali, že 2. februára 1929 okolo poludnia jej nohy a ruky ostali bezvládne a stuhli. Ochrnuli aj hltacie svaly, preto chorá nemohla prijímať nijaké jedlo a nápoje. Okrem toho vôbec nespala. Skutočnosť, že Marta žila napriek tomu, že vôbec nejedla, ostala pre vedu záhadou. Vedci okrem toho potvrdili, že príčinou jej úplnej bezvládnosti nie sú jej emocionálne, psychické či duševné stavy. Vylúčili aj nervové zrútenie, nádor na mozgu alebo epilepsiu. Príčiny Martinej choroby ostali pre vedu veľkým tajomstvom.
Neveriaci filozof a lekár Paul Louis Couchoud, ktorého zvedavosť prebudili informácie o Marte Robinovej, vybral sa k nej na návštevu, aby sám zhodnotil, či je pravda všetko to, čo sa hovorí o mystickom živote, stigmách a o tom, že jej jediným pokrmom je Eucharistia. Po mnohých ťažkostiach sa mu napokon vďaka zásahu samého biskupa podarilo stretnúť sa s Martou. Veľmi rýchlo sa medzi nimi rozvinulo duchovné priateľstvo a odvtedy sa vedec stal jej častým hosťom. Doktor Couchoud potvrdil, že Marta Robinová ochrnula na celom tele, čo tak silne zablokovalo jej hltacie svaly, že nebola schopná prehltnúť ani kvapku vody. Vo svojej lekárskej správe napísal, že to, čo ho najviac udivovalo, bol spôsob, ako Marta prijímala Eucharistiu. Hostiu neprehltla, lebo vzhľadom na ochrnutie hltacích svalov to nebolo možné. Avšak hostia sama tajomne prenikla do jej vnútra.
Marta nevenovala väčšiu pozornosť ustavičnej hladovke, na ktorú ju podľa jej slov „odsúdil“ Ježiš. Nič nejedla a nič nepila len z dôvodu telesnej nemožnosti spôsobenej ochrnutím. Vyše 50 rokov neprijímala telesný pokrm, ale nemohla žiť bez Eucharistie.
Eucharistia bola pre Martu najdôležitejšou udalosťou a jediným pokrmom, ktorý ju udržiaval pri živote. Prijímal ju len raz týždenne, v utorok. V posledných rokoch života v stredu večer. V deň, keď mala prijať Ježiša vo Sviatosti, od rána sa modlila, pričom opakoval svoj úkon lásky oddania sa Kristovi z 15.októbra 1925. V ten deň pristupovala aj k sviatosti zmierenia. Po prijatí Eucharistie vydala tichý výkrik úžasu a radosti a potom upadla do extázy, ktorá spočívala v jej úplnom splynutí s Bohom. Počas takého vytrženia Martina tvár žiarila nadzemským šťastím a krásou. Vyjadrila to v modlitbe: „Som taká šťastná, ó, môj Milovaný, lebo cítim, že moje srdce bije v tvojom, pretože vo svojom srdci cítim prítomného teba, živého a všemohúceho. Pán vo mne – aké tajomstvo! Cítim sa ako v raji. Jedného dňa zomriem, cítiac, ó, môj Ježišu, ako žiješ v mojom srdci. Ó, môj Ježišu, učiň, aby jedného dňa povedali, že ma pohltila tvoj láska nie ako dôsledok môjho úsilia, ale vďaka tvojej milosti... Ó, môj Bože, keď ma už teraz obdarúvaš takým pokojom, robíš ma takou šťastnou na zemi, čo bude v nebi?“
Mystici majú pri prežívaní extázy bezprostredný kontakt so samotným Bohom a prerušujú spojenia, ktoré ich spájajú so svetom. Marta vysvetľovala, že sa nedá povedať, že počas mystických stavov sa jej duša oddeľovala od tela, skôr je akosi zvláštne uchvátená: „Boh sa zjavuje najprv v bázni. Je to niečo také nové, že sa to nedá vyjadriť! Potom zakúšam pokoj, je to stav mimo času. Neviem, kedy presne sa to deje. Neviem, ako to opísať... Deje sa to mimo mňa a vo mne. Som uchvátená. Zbytočne kladiem odpor, som uchvátená láskou. Nie je v tom však nijaká nevyhnutnosť.
Až nasledujúci deň po prijatí Eucharistie sa končila extáza a Marta sa vracala k normálnemu životu. Pre mystičku bol najdôležitejší život viery, jej osobný vzťah lásky s Ježišom, nie nadprirodzené stavy a zážitky. Podobne ako svätý Ján z Kríža tvrdila, že nemáme túžiť po nadprirodzených duchovných zážitkoch, pretože púšť ducha, temná noc viery je najcennejší dar, vďaka ktorému môžeme kráčať s Ježišom po krížovej ceste a dozrievať k láske v nebi. Touto cestou budeme môcť kráčať len vtedy, keď naším najdôležitejším duchovným pokrmom bude Ježiš v Eucharistii.
Marta hovorievala: „Keď prijímam Oltárnu Sviatosť, deje sa to tak, akoby do mňa vstupovala živá osoba... Vlhčia mi ústa, ale nič nemôžem prehltnúť. Hostia vnikne do mňa, ale vôbec neviem, ako. Eucharistia nie je obyčajný pokrm. Zakaždým do mňa vlieva nový život. Ježiš je v celom mojom tele, akoby som vstala z mŕtvych. Najsvätejšia sviatosť je niečo viac ako zjednotenie: je to splynutie v jedno... Chcela by som všetkým, ktorí sa ma neustále vypytujú, či skutočne nič nejem, veľmi nahlas povedať, že jem oveľa viac ako oni, pretože sa sýtim eucharistickým telom a krvou Pána Ježiša. Chcem im povedať, že oni sami v sebe blokujú účinky tohto pokrmu.“
Pre všetkých, osobitne pre vedu je najväčšmi udivujúci fakt, že Marta od chvíle úplného ochrnutia jej tela roku 1929 až do svojej smrti vo februári 1981, čiže vyše 50 rokov absolútne nič nejedla, nič nepila a vôbec nespala, no jej organizmus napriek tomu fungoval normálne. Jej jediným pokrmom bolo sväté prijímanie. Kristus chcel cez toto mimoriadne znamenie, cez trvalý eucharistický zázrak všetkým ľuďom dokázať, akú veľkú silu má Oltárna Sviatosť, ak je prijímaná s hlbokou vierou.
Na príklade Marty Robinovej nám pripomína, že skutočný život dostávame len vtedy, ak prijímame Kristovo telo a krv v Eucharistii. Cez tento zjavný zázrak nás Ježiš chce všetkých doviesť k horlivej viere v Najsvätejšiu sviatosť a k poznaniu, že Oltárna Sviatosť je on sám vo svojom zmŕtvychvstalom a oslávenom človečenstve. Dáva sa celý, aby sa s nami delil o plnosť života: „Ak nebudete jesť telo Syna človeka a piť jeho krv, nebudete mať v sebe život. Kto je moje telo a pije moju krv, má večný život a ja ho vzkriesim v posledný deň“ (Jn6, 53-54).
Trpela spolu s Kristom
Marta chápala, že keď sa zjednotí s Kristom v láske, bude musieť mať podiel aj na jeho utrpení za spásu sveta a viesť duchovný boj so silami  zla. V októbri 1927 diabol na ňu prvý raz zaútočil, keď sa jej zjavil v podobe hroznej beštie. Neskôr k nej zlí duchovia prichádzali v podobe ľudí, triasli ňou, prehadzovali ju na posteli alebo fackovali.
Roku 1930 Marta dostala od Ježiša dar stigiem. Počas modlitby uvidela niečo ťažko opísateľné, akúsi „ohnivú strelu“, ktorá akoby „svetelný šíp“ vyšla z Ježišovho srdca. Mystička o tajomnej udalosti povedala: „Ježiš ma najprv poprosil, aby som mu darovala svoje ruky. Zdalo sa mi, že z jeho srdca vyšla strela, ktorá sa rozdelila na dva lúče. Každý z nich prerazil jednu z mojich rúk. Moje ruky však zároveň akoby boli prebité aj z vnútra. Potom ma Ježiš povzbudil, aby som mu obetovala nohy, čo som okamžite urobila. Vtedy som uvidela strelu, ktorá sa tiež rozdelila na dvoje a prerazila moje nohy. To všetko sa odohralo veľmi rýchlo. Ježiš ma potom požiadal, aby som mu darovala svoju hruď a srdce... Ich prebodnutie bolo ešte intenzívnejšie... Ježiš mi ponúkol ešte tŕňovú korunu, položil mi ju na hlavu a silne ju pritisol.“
Od tej doby Marta mala na svojom tele také rany, aké mal ukrižovaný Ježiš. A tie pred očami jej rodičov hojne krvácali. Odkiaľ sa brali tie litre krvi, keď Marta nič nejedla a každý niekoľkolitrový úbytok tekutín mal viesť k okamžitej smrti? Lekári boli zaskočení, nedokázali pochopiť ani vysvetliť tie všetky tajomné javy.
30. decembra 1930 Marta nadiktovala nasledujúci list: „Toho roku sa uskutočnilo intímne zjednotenie mojej duše s Bohom. Prešla som tajomnou a hlbokou premenou. Napriek chorobe je moje šťastie hlboké a trvalé, lebo je božské. Aké to dielo! Aké pozdvihnutie! Koľko agónie svojej vôle som potrebovala, aby som mohla umrieť sebe samej.“
Lekári, ktorí sa o Martu starali, vo svojej správe píšu, že pacientka v októbri 1931 začala každý piatok prežívať Pánovo umučenie: na jej hlave, rukách, nohách a boku sa objavili stigmy Kristových rán, ktoré hojne krvácali.
Každý piatok Marta na svojom tele zakúšala umučenie a smrť Ježiša. Bolo to strašné telesné i duchovné utrpenie, spôsobené úplnou opustenosťou, zakúšaním neprítomnosti Boha, ktoré Ježiš vyjadril slovami: „Bože môj, Bože môj, prečo si ma opustil?“ (Mt 27,46). Taký bol konečný dôsledok hriechov všetkých ľudí, ktoré Ježiš dobrovoľne vzal na seba, aby ich odstránil a všetkých ľudí vyslobodil z otroctva diabla. Marta spolu s Ježišom prežívala utrpenie za spásu hriešnikov. Jej spoluutrpenie s Ježišom dosiahlo vrchol v „smrti“ na kríži, ktorú prežívala každý piatok o tretej popoludní. Po „smrti“ Marta prežívala súd, ktorým budú musieť prejsť všetci ľudia. Keď sa súd skončil, prežívala oddelenie duše od tela a očakávanie zmŕtvychvstania. V nedeľu ráno sa na kňazovu výzvu mystička vracala k normálnemu životu.
Marta Robinová sa skrze svoje zjednotenie s Ježišom v tajomstve jeho utrpenia a smrti na kríži za spásu sveta stala skutočným géniom duchovného života. Jej genialita sa týkala životnej múdrosti, poznania konečného cieľa ľudského života a ciest, ktoré k nemu vedú. Táto francúzska mystička si uvedomovala veľkú drámu boja dobra so zlom, ktorá prebieha v srdciach ľudí. Vedela, že najväčšou tragédiou človeka je hriech a taký život, akoby Boh neexistoval. Bolo jej jasné, že zotrvávaním v hriechu sa stávame otrokmi diabla a smerujeme k večnému zatrateniu. Duchovná genialita Marty spočívala v tom, že mala účasť na neustále prítomnom úkone vykúpenia, ktoré Kristus uskutočnil svojím utrpením, smrťou a zmŕtvychvstaním. Aby zachránila hriešnikov od večnej záhuby a navrátila ich z cesty vedúcej  do pekla, chorá sa zjednocovala s Kristom v jeho obeti na kríži za spásu sveta. Svoje modlitby a utrpenia obetovala za iných ľudí, brala na seba ich utrpenia, aby im vyprosila milosť obrátenia. Jej bolesť bola zvlášť intenzívna vo chvíľach, keď neprežívala prítomnosť Boha. Pociťovanie neprítomnosti Ježiša bolo pre ňu „peklom“, prežívaním pravdy, akým strašným utrpením je hriech. Marta bola zjednotená s Kristom, ktorý sa pre našu spásu stal hriechom „aby sme sa v ňom stali Božou spravodlivosťou“ (2Kor5,21). V nedeľné ráno sa mystička zapájala do radosti Kristovho zmŕtvychvstania, definitívneho víťazstva nad diablom, hriechom a smrťou. Tak sa Marta zúčastňovala na celej dráme nášho vykúpenia, ktorá sa sprítomňuje počas každej svätej omše. Takým spôsobom nám chce Ježiš cez Martu povedať“ „Každý kresťanský život je svätou omšou a každá duša na tomto svete je „hostiou“. Zober celú seba, bez výhrad a obetuj sa Bohu spolu s Ježišom, s jeho božskou obetou, nepretržite prinášanou za vykúpenie sveta.“
Všetkých viedla ku Kristovi
Správa o Martinej zvláštnej chorobe sa rýchlo rozniesla po celom okolí. Čoraz viac ľudí začalo navštevovať neobyčajnú ženu s prosbou o radu, usmernenie a modlitbu. Cez jej izbu prešli tisíce ľudí. Boli to ľudia, ktorí zastávali veľmi zodpovedné miesta v Cirkvi a v štáte, kardináli, biskupi, kňazi, ministri, profesori, bohatí podnikatelia, ale aj chudobní robotníci, roľníci, ľudia zotročení rôznymi závislosťami a trápení samovražednými myšlienkami. Chorá dávala hľadajúcim veľmi výstižné a okamžité odpovede, usmernenia alebo výstrahy. Neexistovala pre ňu otázka bez odpovede, problém bez riešenia, situácia, z ktorej by neukázala východisko. Zúfalým a trpiacim, ktorí k nej prichádzali s prosbou o pomoc a radu, hovorila, že vezme na seba ťarchu ich problémov. Tak mohla sama splatiť Bohu dlh za ich previnenia. A tak napríklad po vyznaniach istej prostitútky vzala na seba utrpenie spôsobené jej hriešnym životom.
Všetkých viedla ku Kristovi, ktorý lieči všetky rany, utišuje všetky bolesti a rieši aj tie najťažšie problémy. Neraz len jediné Martino slovo zmenilo život mnohých ľudí. Hriešnikov prijímala s najväčším súcitom. Milovala ich Kristovou láskou. Keďže diabol na ňu neustále dorážal najrôznejšími pokušeniami, poznala ťarchu previnenia lepšie než samotný vinník. Preto Marta mocou zjednotenia sa s Kristom v modlitbe a v Eucharistii a dobrovoľne prijímaným utrpením za hriešnikov viedla neustály, víťazný boj so silami zla a vytrhávala z ich otroctva tisíce ľudí.
 
P.Mieczyslaw Piotrowski TChr
Prevzaté z časopisu Milujte sa!
 

Marie Simmová                                                 

Moje zážitky s dušičkami

Podle dekretu papeže Pavla VI. ze dne 14.10.66 byla zrušena účinnost kodexu 1399 a kodexu 2318 církevního zákoníku. Podle toho se už nazakazuje zveřejňování spisů o nových zjeveních a proroctvích, zázracích atd., bez „Imprimatur“ - tj. bez církevního souhlasu. Autorka vyhlašuje ve smyslu církevních předpisů, které jsou dané papežem Urbanem VIII., že v této knize připisuje uvedeným událostem pouze lidskou a historickou věrohodnost, a nechce předcházet rozhodnutí církve.
Zpráva o Marii Simmové (+1955), sestavená farářem Alfonsem Mattem a poslaná příslušnému biskupovi z Feldkerchen, Františku Tschanovi:

Rodina a původ Marie Simmové
Marie Simmová se narodila 5.2.1915 ve vesničce Sonntag ve Vorarlbersku v Rakousku, jako druhé dítě Josefa Antonína Simma a Aloisie, rozené Rinderrové. Sonntag leží v nejzazším cípu walserského údolí, asi 30 km východně od Feldkirchen. Děti se pro velkou chudobu záhy dostaly k cizím lidem a musely se samy živit jako pomocní pracovníci a opatrovatelky dětí. Marie byla už od mladosti hluboce nábožensky založená a navštěvovala usilovně hodiny náboženství  faráře Dr. Karla Fritze. Po ukončení národní školy odešla do Švábska, později do Pardu, Nenzingu a Lauterbachu. Toužila stát se řeholní sestrou, byla však pro své zdraví třikrát odmítnuta. Výbavu pro vstup do kláštera si musela částečně vyžebrat. Tři roky sloužila jako služka v domově sv. Josefa ve Feldkirchen. Poté vedla otcovu domácnost a ujala se uklízení kostela. Od otcovy smrti žila sama v rodném domě. Aby si trochu přilepšila svůj skromný příjem, založila si malé zahradnictví. Žila tak ve skutečné chudobě a byla odkázána též na podporu chudých lidí. Trojnásobný pobyt v klášteře ji nábožensky povznesl, zformoval a připravil ji na její dušičkový apoštolát. Láska k P. Marii a touha pomáhat dušičkám, jakož i podpora misií mezi pohany, vyjadřují její náboženský život. Slíbila Panně  Marii panenství,  vykonala  zasvěcení se P. Marii podle sv. Ludvíka Mária Grigndona a obětovala se za dušičky. Marie Simmová – jak se zdá – našla své Bohem jí dané povolání spočívající v tom, že pomáhá modlitbou, smírným utrpením a apoštolátem duším v očistci. Za nacismu a i potom pomáhala dobrovolně při přípravě dětí na sv. zpověď a sv. přijímání, částečně též vyučovala náboženství, k čemuž měla nadání i schopnosti.

Pomoc dušičkám
Modlitbou a získáváním odpustků pomáhala Marie S. dušičkám již od dětství. Od roku 1940 se jí ojediněle ohlašovaly dušičky s prosbami o pomoc modlitbou. Na svátek Všech svatých roku 1953 začala pomáhat dušičkám smírným utrpením. Musela na sebe vzít utrpení za důstojníka, který zemřel v r. 1860. Bolesti byly úměrné hříchům, za něž měl pykat. V dušičkovém týdnu se opravdu dostává dušičkám zvláštních výsad skrze milosrdenství Panny Marie. Též měsíc listopad je pro ně dobou zvláštních milostí.
Marie bývala ráda, když končil listopad. Ale na svátek Neposkvrněného Početí P. Marie to začalo opět. Hlásil se jakýsi kněz z Kolína na Rýnem z r. 555, který působil zoufalým dojmem. Prý potřebuje smírné utrpení, ale Marie jej musí přijmout zcela dobrovolně, jinak prý bude muset trpět až do soudného dne. Přijala to, a tu pro ni nastal týden krutého utrpení. Bylo jí, jako by jí někdo trhal všechny údy z těla. Těžký tlak na duši a úzkosti spočinuly na Marii ze všech stran a ustavičně byly do ní vráženy násilně tupé železné předměty, které se lámou a ohýbají a potom vnikají do všech částí těla. Duše musela pykat za vraždy, které spáchala na družkách sv. Uršuly, za odpad od víry, za několikanásobné cizoložství a nehodná sloužení mše sv.
Stále nové duše prosily o pomoc. Smírné bolesti za umělé potraty a necudnost spočívaly v hrozivých bolestech břicha a velké nevolnosti. Potom mívala pocit, jakoby ležela celé hodiny mezi ledovými krami, chlad jí pronikal až do morku kostí. Bývala to smírná utrpení za vlažnost a náboženskou chladnost.
Po těžkém případu kněze z Kolína n./R. jí bylo řečeno, že se musí ujmout  ještě  šesti  duší, které  nemohou  být  vysvobozeny  jinak  než dobrovolným pokáním. Pak že bude moci vysvobodit mnoho duší lehčím způsobem skrze milosrdenství Ježíšovy Matky. V první půli roku se dostavily duše: Vídeňačka zemřelá roku 1810, prostitutka z Itálie, dvě slečny z Insbrucku, které přišly o život při náletu za 2. světové války a jeden italský kněz. Mezitím přišli i jiní, kteří mohli být vysvobozeni lehčím způsobem a modlitbou.
Marie Simmová vzala na sebe všechny tyto oběti, přestože se jí to zdálo někdy velmi těžké. Bývaly často tak tvrdé, že by je přirozeným způsobem sotva mohla vydržet. V srpnu 1954 začal nový druh pomoci dušičkám. Hlásil se jakýsi Pavel Gisinger z Koblachu s prosbou, aby jeho sedm dětí věnovalo 100 šilinků na misie a na 2 mše sv., pak prý bude vysvobozen. V říjnu se opakovaly též prosby o menší nebo větší příspěvky na misie, mše sv. nebo modlitby sv. růžence – ještě asi 42x. Všechny tyto duše se ohlašovaly osobně a samy – bez toho, že by se na ně ptala. Téhož října 1954 jí řekla jedna duše, že v dušičkovém týdnu se bude moci ptát na ty duše, jimž jejich příbuzní budou chtít přispět nutnou pomocí. Občas se ptala na dušičky už předtím a též dostávala odpověď. Tyto dotazy směla přijímat až do 28.11. Na všechny dotazy dostávala odpověď ještě v mariánském roce. V říjnu a listopadu až do svátku Neposkvrněného Početí Panny Marie chodívaly dušičky každou noc, za které se musela jednak modlit, jednak trpět. Zpočátku musela všechny modlitby konat sama. Když se pak žádosti příliš rozmnožily, směla požádat o pomoc i jiné lidi, aby ochotně a svědomitě konali tyto modlitby. Za kněze, kteří se ohlašovali, museli se modlit kněží. Po skončení mariánského roku byla Marie ponechána několik dní na pokoji. Pak se zase ohlašovaly duše i takové, za něž mohla vzít na sebe jejich utrpení ze svobodné vůle a také je vzala.

Jak se dušičky zjevují
Mnoho lidí se ptá: „Jak je to možné, že se zemřelí mohou ukazovat živým? Co vše je skrze dobrotu možné a proč Bůh tyto neobvyklé věci dopouští?“ Ne proto, aby uspokojil zvědavce: Kdykoli dojde božího milosrdenství k neobyčejnému případu, je to vždy v plánu Božího pořádku spásy. Podle toho je třeba hodnotit takové události: pro nás živé mají přinášet útěchu a zemřelým jsou velkým užitkem, neboť tím mohou být rychleji vysvobozené ze svých útrap. Tyto skutečnosti  by nás měly pohnout k tomu, abychom se za dušičky více modlili a abychom nepoutali svůj život na pozemské věci. Velké nebezpečí spočívá v tom, že se lidem vede příliš dobře. Musíme usilovat o život věčný, neb ten trvá věčně a VĚČNOST si připravujeme už tu na zemi! Proto nepoutejme své srdce na časté věci! Z pominutelných věcí si nemůžeme vzít s sebou nic. Velký majetek, krásný byt, výnosné místo, vše pomine možná rychleji, než si myslíme. Jen dobré skutky si můžeme vzít s sebou. Jistěže zde potřebujeme i pozemské statky, abychom vůbec mohli žít, nesmíme však na ně poutat svá srdce. Smyslem a účelem takového zjevování dušiček je právě tato věc, jen pro tyto účely Bůh dopouští takové nadpřirozené kontakty! Nechť dobrotivý a milosrdný Bůh dá k tomu své požehnání a milost! Dítě, kterému chce Bůh prokázat nějakou milost, cítívá často tuto milost už jako dítě, nezřídka později. Boží cesty jsou podivuhodné a nevyzpytatelné. Z velkého hříšníka se může stát velký světec, jako to dokazuje případ sv. Augustina, ze Šavla se stal Pavel, a to náhle, neočekávaně. Dušičky se zjevují v různých podobách a různými způsoby. Jedny se zjevují v lidské podobě, viditelně a jasně jako za života, nejčastěji ve všedních šatech, jiné opět nejasně. Dušičky s těžkým očistcem působí zoufalým dojmem. Čím více se očišťují smírným utrpením, tím se stávají jasnějšími a přívětivějšími. Často vyprávějí, jak chybily a jak Božím milosrdenstvím ušly peklu, nezřídka připojují i poučení a napomenutí. U jiných duší však Marie cítí jejich přítomnost i to, že za ně musí trpět a modlit se za ně. V poslední době se projevují dušičky jen utrpením, které za ně musí trpět a snášet v noci nebo též ve dne. Stává se též ve dne. Stává se též, že se dušičky zjevují v hrozné podobě budící hrůzu a  strach. Někdy hovoří tak, jak hovořívaly za života, svým nářečím a duše jiných národností s ní hovoří lámanou němčinou, s cizím přízvukem, tedy zcela individuálně.

Chtěla jsem jít do kláštera
Už jako malé dítě jsem mívala pocit, že Bůh ode mě žádá zcela zvláštní oběť. Ale jakou, to jsem se chtěla dozvědět už jako žačka. Mívala jsem dlouhou cestu pro mléko a přitom jsem chodívala okolo dvou seníků. Myslívala jsem si, že na této cestě by mi mohl Pán Bůh povědět, co ode mě žádá. Musím si s Pánem Bohem něco vyjednat. A modlila jsem se: „Milý Bože, Ty můžeš udělat všechno. Až půjdu okolo jednoho nebo druhého seníku, zařiď to tak, aby uvnitř ležel lísteček, na kterém bude napsané, co mám dělat. Znovu a znovu jsem chodívala do obou dvou stodol a pátrala jsem po lístku, ale stále marně. Pomalu mě opouštěla trpělivost, až jsem jednou ráno Bohu řekla: „Víš, ale potom to nebude moje vina, když nenajdu cestu, kterou jsi mi určil!“ Když jsem vychodila školu, napadlo mě, abych šla do kláštera, že to tak snad Pán Bůh chce. V 17 letech jsem vstoupila do kláštera Nejsvětějšího Srdce v Halle v Tyrolsku. Po roce jsem však musela odejít, neboť jsem nebyla dost zdravá. Hned potom jsem chtěla jít do jiného kláštera a zkoušela jsem to u Dominikánech vBregenzi na Bodamském jezeře. „Řeknu vám to přímo“ - prohlásila už po osmi dnech představená – „jste pro nás příliš slabá!“ - nemohla jsem zůstat. Na to jsem poznala klášter v Giassau, odkud vysílají lidi do misií. - To je klášter, kam patřím – řekla jsem si. To je moje úloha, vést jiné lidi k Bohu. Abych studovala, na to jsem byla málo nadaná. Půjdu tedy do kláštera, odkud mohu jít později do misií. A řekla jsem milému Pánu Bohu: “Nyní však už to musíš zařídit tak, abych tam mohla zůstat, jinak už do žádného kláštera nejdu.“ Roku 1938 jsem tam vstoupila do kláštera a líbilo se mi tam. Sestra představená mi sice stále opakovala: “Vy jste z nás všech nejslabší, ale já jsem doufala, že až skončí polní práce, tak že se nějak prosadím. Sotva však bylo po žatvě, oznámila mi Matka představená: „Jste přece jen pro nás příliš slabá, nemůžeme si Vás tu ponechat.“

První zjevení
Už od dětství jsem měla velkou lásku k dušičkám. I moje matka na ně velmi dala a ustavičně nám vštěpovala: „Jak máte nějakou starost, obraťte se na dušičky, ty jsou nejvděčnějšími pomocníky!“ V roce 1940 přišla prvá duše. Probudila jsem se, neboť jsem slyšela někoho přecházet po mém pokoji sem a tam. Rozhlídla jsem se, kdože to je v mé komůrce. Hned tak jsem se nebála, to bych spíš hned skočila každému do tváře, než abych dostala strach. Spatřila jsem v pokoji nějakého cizího muže, jak se prochází sem a tam. Celkem ostře jsem na něho spustila: „Jak jsi se sem dostal? Co tu máš co hledat?“ – Dělal však, jakoby neslyšel a chodil dál. „Kdo jsi?“ – ptala jsem se. A když jsem nedostala žádnou odpověď, vyskočila jsem z postele a chtěla jsem ho lapit. Ale sáhla jsem do prázdna, nikdo tam nebyl. Vrátila jsem se do postele, ale zase jsem ho viděla a slyšela obcházet dokola. Přece bdím, myslela jsem si. Vidím a slyším toho muže, proč jej jen nemohu chtít? – Sotva jsem vstala a přešla k němu, chtěla jsem ho chytit a znovu jsem hmátla do prázdna. Jednoduše tu nic nebylo. Nyní mi bylo poměrně úzko. Byly asi 4 hodiny ráno. On už nepřišel, ale já už nemohla usnout. Po mši svaté jsem zašla ke svému duchovnímu otci a vše jsem mu vyprávěla -   „Až zase něco takového se stane“ - poučil mě krátce- „neptej se: Kdo jsi?“, ale: „co ode mě chceš?“. Odpověděl: „Dej za mne na 3 mše sv., pak budu vysvobozený.“ A z toho jsem poznala, že to bude jistě dušička. Oznámila jsem to svému zpovědníkovi a ten mi to potvrdil – od roku 1940 až do roku 1953 za mnou chodívaly 2 až 3 duše, nejvíce v listopadu. Neviděla jsem v tom žádný úkol. Oznámila jsem to místnímu dp. faráři Alfinsu Mattovi. Poradil mi, abych žádnou duši nikdy neposlala pryč, a abych všechny ochotně přijímala.

Zástupné utrpení
Jedna duše mě prosila: „Trpěla bys za mě?“ - to se mi zdálo trochu zvláštní, neboť si to do té doby žádná duše nepřála. Odpověděla jsem: „Ano, ale co mám dělat?“ – „Tři hodiny budeš mít velké bolesti v celém těle, ale po uplynutí těch tří hodin můžeš vstát a jít za svou prací, jakoby se nic nebylo přihodilo. Můžeš mě tím zbavit 20 let očistce.“ Přijala jsem to. Tu se mě zmocnily takové bolesti, že  jsem  si sotva uvědomovala, kde jsem a že jsem toto utrpení přijala za jednu duši jako pokání a že to potrvá 3 hodiny. Tu mě napadlo, že ty 3 hodiny měly už dávno uplynout, že jsou to už 3 dny, ne-li 3 týdny. Když to vše pominulo a já si to ověřila, byly to skutečně 3 hodiny. Pomyslela jsem si, jak dlouhý byl pro mne ten čas, že i 5 minut je v tomto případě čas dlouhý.

Pozor na soukromé zjevení!
Potom duše prosívaly, abych za ně trpěla. Bývala to těžká utrpení. Kdykoliv nějaká duše přichází, probudí mě klepáním, voláním, třesením atd. Ihned se ji zeptám: „Co mám pro tebe udělat?“ Jen tehdy se může svěřit, co jí chybí. Lidé často nemohou pochopit, proč katolická církev je tak zdrženlivá v případech soukromých zjevení. Má to své důvody a to dokonce velmi správné. Vždyť církev je strážkyní pravdy! Je lépe, když církev prohlásí 10 takových zjevení za nepravé, než by prohlásila jediný případ za pravý, který by byl ve skutečnosti nepravý. Nesmí však taková zjevení zavrhovat, jestliže jsou v dokonalé shodě s Kristovým učením, a to i kdyby to byla zjevení, která dosud nejsou teologicky odůvodněná.
Zavolal si mě biskup Dr. Bruno Wechner. „Pochybuji, že dotazy dušiček po zemřelých jsou ve shodě s Boží vůlí“, povídal. Odpověděla jsem: „Ptala jsem se jedné duše, jak mohou podávat zprávy o duších zemřelých na které se je někdo ptá. Dostala jsem odpověď: Dovídám se to skrze Marii, Matku Milosrdenství!“. Biskup vyslovil domněnku: „Tedy nesmějí samy zasahovat, ale jsou věci mezi nebem a zemí, které dosud nebyly teologicky podchycené a které přesto existují!“ Pak prohlásil, že se nikdy nemůže očekávat, kdyby se někdo ptal na můj případ, že ho prohlásí za pravý. To prý Církev nikdy nesmí učinit, pokud dotyčná osoba ještě žije. Taková je Církev přísná! – Toto musíme uznat za správné, vždyť i skutečně omilostněné duše se mohou zpronevěřit milosti. Žádná si není jistá před mámením zlého ducha. Proto potřebuje taková duše především dobrého duchovního vůdce. To je ochrana před nástrahami ďábla.

Zveřejňovat nebo udržovat v tajnosti?
„Proč přicházejí dušičky právě k Vám?“, často se mě ptali. Jistě ne pro moji zbožnost. Jsou přece zbožnější lidé, než jsem já, a k těm žádné duše nechodí. Nadpřirozené události nejsou teploměrem svatosti. Vodítkem je a zůstává láska, pravá nebeská láska k Bohu a k bližnímu, z lásky k druhým trpět následujíc Krista. Jedna duše jednou řekla: „Nejúčinnější je utrpení, když jej snášíme s velkou trpělivostí a když ho klademe jako oběť do rukou Matky Boží, aby ji přisoudila tomu, komu chce, protože Ona ví, kde bude nejlépe užitá a kde je nejpotřebnější: „Je samozřejmě lehčí radit trpícím, aby jen trpělivě snášeli své utrpení, než abychom sami něco statečně snášeli. Já vím, co znamená trpět, a právě proto, že je to tak těžké, má to takovou cenu!“ Nějaký zvláštní důvod, proč duše chodí za mnou, nemám. Jistěže mohou chodit i k jiným. Dobře jsem znala ve Vorarlbergu 2 takové osoby. Ty již před časem zemřely. Jistě i dnes je mnoho takových lidí, ke kterým smějí dušičky chodit, o nich však málokdo ví. Ty mají jinou úlohu než já.  Bylo by mnohem lehčí uchovávat tyto věci v tajnosti, než je přinášet na veřejnost a zastávat se jich, když mi tolik lidí nerozumí, a proto mnou pohrdá, dokonce i kněží. Mnozí kněží jsou vědci, kteří chtějí vše pochopit. Cesty Boží se však nedají odůvodnit, k tomu je třeba velká pokora a ta dnes často chybí.

Vzkazy působí, že se lidé o věci dozvědí
V roce 1954 – byl to mariánský rok – chodívaly dušičky každou noc. Někdy též vyprávěly, kde jsou a jak se jmenují, kdy a kde zemřely. Dávaly mi za úkol, abych to či ono vzkázala jejich příbuzným. Tím se vše pomalu dostávalo na veřejnost, což mi byl dost nemilé, neboť pokud se mne týká, nikdo by se nic nedozvěděl, mimo mého duchovního otce. Tyto vzkazy jsem často musela doručovat do zcela neznámých míst a někdy jsem musela vzkázat, aby příbuzní vrátili nespravedlivě nabytý majetek, a to přesně i jaký! Byly případy, že ani členové rodiny nic nevěděli, a přece se to shodovalo. Dušičky přicházely i ve dne; nejen v noci. Když Mariánský rok skončil, už každou noc dušičky nepřicházely, průměrně ještě 2-3x v týdnu. Nejčastěji se objevují na prvou sobotu v měsíci, aneb na některý svátek Matky Boží a to i v postní době, zvláště přes svatý týden jich smí přijít mnoho, pak i v listopadu a adventu.

Různé otázky

Zda poznám dušičky?
· Ty, které jsem znala za živa, poznám ihned, ostatní ne, jen když samy poví, kdo jsou. Nejčastěji se objevují v pracovním oděvu.

Můžeme dušičky poslat k jiné osobě?
· Ne, to se nedá! Často bych to byla učinila, zvláště k těm, co nevěří, že by se jim mohly dušičky zjevovat.

Je možné vyvolat dušičky?
· Ne, to nelze. Přicházejí, jakmile dostanou svolení od Boha, aby si přišly pro vysvobození.

Je to hřích, když člověk nevěří v zjevování duší?
· Ne, není to článek víry, a proto nejsme povinni tomu věřit jako Krédu a Božímu zjevení. Ale vysmívat se tomu nikdy nemáme!

Co o nás dušičky vědí?
· Dušičky o nás a o našem časovém dění vědí mnohem více, než si myslíme. Vědí např., kdo se zúčastnil na jejich pohřbu, zda se při tom modlil, nebo jen šel v průvodu, aby se neřeklo, že tam nebyl, zda zůstal stát venku nebo se zúčastnil mše sv., což dušičkám nejvíce pomůže. Když je někdo zbožně přítomný na mší sv., místo toho, aby jen vyprovodil k hrobu, pomůže zemřelému více, protože jinak je tam jen proto, aby lidé viděli a to potom dušičkám není nic platné. Dušičky také vědí, co se o nich mluví a co se pro ně dělá. Jsou mnohem bližší, než si myslíme, ano, jsou nám docela blízko.

Co dušičkám pomáhá?
· Nejcennější obětí je pro ně nesporně oběť mše  svaté, ale jen potud, pokud si ji zemřelý za života vážil. Započítává se i  přítomnost  na  mši sv. ze všedních dnů, nejen povinné nedělní a sváteční mše sv. Zajisté není možné každému jít ve všední den na mši sv., je tu zaměstnání, jsou tu povinnosti. Ale mnozí by jít mohli beztoho, že by zanedbali své povinnosti – např. důchodci. Někdo je zdravý, lehce se mu vstává, bydlí nedaleko kostela, ale řekne si: „V neděli jsem povinen, ve všední den ne, tedy nepůjdu!“ – Kdo takto smýšlí, a jedná, musí po smrti dlouho čekat, než se mu dostane užitku z nějaké mše sv., neboť si ji za živa málo vážil. Jsme-li v zaměstnání, posílejme školou povinné děti. Mnohde se vůbec nesetkáme s dětmi ve všední den na mši sv. Kdyby lidé věděli, jakou cenu má pro věčnost jediná mše sv., potom by byly i ve všední den kostely plné! V hodince smrti jsou naše mše sv., kterých jsme se zbožně zúčastnili, naším největším bohatstvím a jsou pro nás cennější než ty, které za nás budou slouženy po smrti! Rodiče a vychovatelé si stěžují, jaké jsou dnes děti drzé a neposlušné. To není jen náhoda. Dříve denně chodívaly děti na školní mši sv. Modlitba a sv. přijímání jim dávaly sílu, aby byly poslušné a svědomité. Žádný otec ani matka, by ani žádný katecheta nemůže vložit do srdce to, co mu do srdce vloží svojí milostí sám Spasitel ve mši sv. a ve sv. přijímání! Zda též hořící svíce a lampy mají smysl? Jistěže. Zvláště, když jsou posvěcené. Ale i když nejsou posvěcené, mají svou cenu už tím, že byly koupeny kvůli zemřelému a každý úkon lásky tu má velkou cenu. I svěcená voda je důležitá, jestliže ji užíváme s vírou a důvěrou. Je však stejné, zda ji vylijeme pro duši na zem plnou dlaň, nebo jen kapku ze střelnou modlitbou za dušičky. Je politováníhodné, že se už v mnohých domech nevyskytují ani kropenky, takže už nebývá možnost dávat dušičkám svěcenou vodu. (Nemá se vylévat tam kde se šlape.)

Které hříchy se v očistci nejvíce trestají?
· Nejvíce se tam stíhají hříchy proti lásce – nactiutrhání, pomlouvání, nesmiřitelnost, hádky pro majetek a závist. Je tu např. takový „budižkničemu“. Mohl by z něho být člověk jako každý jiný, kdyby se s ním dobře zacházelo a laskavě jednalo. Chraňme se napadat takové lidi a posmívat se jim. To těžce škodí každé duši. Jak často si stěžují osamělé  osoby , že se  jim dostává  tak málo pomoci. V sousedství necelých 10 km od sebe bydlí mladí chlapci. Ani je nenapadne, aby svým starým sousedům proházeli cestu vysokým sněhem. A přese se na věčnosti odměňují právě skutky lásky! A kolikrát se hřešívá nelaskavými slovy, řečmi, posuzováním, o tom by se dala napsat hotová kniha. Kéž bychom plnili napomenutí Matky Boží: „Buďte dobří a milí ke všem lidem!“ – mohli bychom obrátit velmi mnoho lidí a nemuseli bychom se obávat žádného atheismu a dalších z něho pocházejících bludů. Jediné slovo může zabít a jediné slovo může uzdravit! Láska  přikrývá  množství hříchů. Vycházejme laskavě v ústrety především svým nepřátelům. „Být dobrý jen k těm, kteří nám činí dobro, to činí i pohani“ – praví Kristus – „ale prokazovat dobro těm, kteří s námi smýšlejí nepřátelsky, to je vskutku křesťanské jednání. To od nás Spasitel žádá. Tím si z mnohého nepřítele učiníme přátele a ušetříme si hodně očistce.

Čím duše trpí v očistci?
· To je různé. Je tolik druhů očistce, kolik je duší. Každá duše má touhu po Bohu a to je jistě nejsžíravější ze všech bolestí! Jinak je každá duše trestána v tom a tím, čím zhřešila a čím hřešívala, jako to často bývá už zde na zemi, kde trest následuje často brzy po činu. Kdo nestřídmě jídá, dostane bolesti žaludku a vysokou tělesnou váhu, kdo příliš kouří, dostane otravu nikotinem nebo rakovinu plic apod. Žádná duše, kdyby se vrátila z očistce, by už nežila tak jako předtím, aby se navrátila zpět do tmy, neboť každé se dostane takového poznání, o jakém my ani nemáme potuchy. Tam už chce každá vejít do očišťovacího procesu, aby se zbavila nánosu, jako zlato se zbavuje ohněm nečistoty. Umíme si představit mladé děvče, které by se chtělo zúčastnit svého prvého plesu ve špinavých šatech a s neupravenými vlasy? Duše v místě očišťování má takovou jasnou představu o Bohu! Bůh se jí zjevil v takové zářivé oslňující kráse a čistotě, že všechny síly nebe by tuto duši nedokázaly přinutit, aby předstoupila před Boha, dokud je obtížena jakoukoli malou skvrnou! Jen světlá, dokonalá duše se odvažuje předstoupit před věčné Světlo, před Boží dokonalost, aby hleděla tváří v tvář Bohu.

Proč dělám přednášky?
· „Musíš jít všude, kde Tě o to požádají“ – praví dušičky – to je tvůj apoštolát!“ I koncil žádá, aby laik pracoval více apoštolsky. Každý katolík dostal při biřmování úkol, aby pracoval pro víru a pravdu podle milostí, kterých se mu dostalo.  Proto je i mojí povinností dělat tyto přednášky, čemuž i mnozí katolíci nechtějí rozumět – ani kněží, a tyto přednášky, i když si je lid žádá, nechtějí dovolit. Modleme se za tyto kněze! Za přednášky a diskuse si nedávám platit, jen cestovné a zaopatření si nechávám hradit. Už mi bylo naznačeno, že jistě dostávám dobrovolné dary které obnášejí více než cestovné. To je pravda. Ale nepotřebuje to pro sebe. Přijde to do „pokladničky dušiček“, kde ukládám každý zbytečný halíř. Toto patří dušičkám prosícím o mši sv. nebo dar na nějaký dobrý skutek. Jsem zvyklá žít prostě. V mém rodném domě za mých mladých let nebývalo v domě na oběd ani večer nic více k jídlu než polévka s kouskem chleba, a přece nás vyrostlo všech osm dětí ve zdraví. Bylo by prospěšnější zdraví, kdyby lidé žili střídměji. Též se mě ptají, jaké mám školy, že mohu dělat takové referáty. Chodila jsem jen do osmiletky, ale svým vztahem k duším jsem se mnoho přiučila a stala se jiným člověkem. Mám též velkou důvěru k Duchu sv. a vidím, jak mocně mi pomáhá. A jaká je důležitá jeho pomoc na úseku výchovy dětí! Proto nemohu dost radit rodičům a vychovatelům, aby prosili Ducha svatého o osvícení!

 

Musí se odpouštět i za hrobem?
· Jednou přišel za mnou sedlák a naříkal: „Stavím si stáj, ale na druhé straně se mi hroutí. Už jsme všechno prohledali, ale nenašli jsme žádnou chybu. Tady se musí dít cosi nadpřirozeného. Co mám dělat? Ptala jsem se ho: „Není snad nějaký zemřely, který má něco proti tobě nebo proti komu jsi smýšlel nepřátelsky?“ – „To ano, je, hned jsem si myslel, že to může být jen on. Ani pod zemí mi nedá pokoj!“ – „On jen žádá, aby jste mu odpustil, nic jiného“ – „Cože, tomu mám odpustit, když mi v životě tak těžce ublížil? – Aby si potom mohl odletět do nebe? Jen ať si svoji věc pěkně odpyká!“ Musela jsem ho pěkně utišit: „Proto ještě neodletí do nebe, musí si své odpykat, ale bude to snášet lehčeji  a  nedá  ti  pokoj,  dokud  mu  ze  srdce  neodpustíš!“ Nechtěl tomu stále rozumět, tu jsem se ho optala: „Co se modlíváš v Otčenáši? Odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům. Tedy prakticky říkáš Bohu: Nesmíš mi odpustit, neb ani já neodpouštím svému bližnímu“ – „Ano, až teď je mi to jasné“, přiznal se. A ještě jsem ho musela přimět k tomu, aby se vzchopil k rozhodnutí: „Ano, ve jménu Božím chci tedy odpustit, aby Bůh odpustil i mně.“

Jak dostávám odpověď?
· Jen na prvou sobotu v měsíci nebo na jiný svátek Matky Boží se mohu ptát, zda některá duše je v očistci, či není. Když se zjeví některá duše a po tom, co oznámila, co potřebuje ke svému vysvobození, ještě zůstane stát, pak vím, že se smím optat. Odpověď však už od ní nedostanu, jednoduše proto, že už bude vysvobozená, když se pro ni udělá, co žádá. Odpověď přinášejí jiné duše, které smějí rovněž přijít, aby prosily o vysvobození. Ty potom, když přednesou svoji prosbu, povědí, že duše XY je dosud v očistci nebo že už byla vysvobozena. – Pak mohu nahlédnout do svých záznamů, kdo mi dal toto jméno a žádající osobě mohu podat příslušnou zprávu. Někdy to však trvá 2-3 roky, než dostanu odpověď, často méně, podle toho jak to Bůh dopustí. Zda duše smí povědět, zda je někdo v pekle, to nevěřím. Ale jen ať se z toho nevyvozuje, že není pekla. Ach, peklo existuje a už mnoho lidí je v pekle! Kdykoliv se někdo ptá, co je nejjistější, aby se nedostal do pekla, říkávám: „Buďte velmi pokorný. Pokorný člověk nepřijde do pekla, domýšlivec je však v nebezpečí, že bude ztracen!“

Jsou v hodině smrti užitečné plnomocné odpustky?
· Jednou se jistý muž ptal po své zemřelé manželce. Dostal odpověď, že tato duše je dosud v očistci. Zvláštní bylo to, že tato duše byla za života v několika bratrstvech, ve kterých se daly získat plnomocné odpustky pro hodinku smrti. Dalo by se tedy předpokládat, že tato žena už v očistci není. Optala jsem se jedné duše, jak to vlastně je, a ta mi odpověděla: „Aby mohla pro sebe získat plnomocné odpustky, musí být duše zcela zbavena vší závislosti na pozemských věcech. Jen tak získá  plnomocné  odpustky  a  to  vyžaduje  mnoho.  Leží  např .  na smrt nemocná matka pěti dětí a má říci Pánu Bohu: - Chci jen to, co Ty chceš, život nebo smrt zcela tak, jak Ty chceš. A to vyžaduje mnoho. Už by musela podle toho žít, jinak to nedokáže.“

Když se zaplete peklo
· Kdosi se zeptal na nějakou osobu, udal jméno, rok narození a úmrtí a dostal odpověď, že ta duše je ještě v očistci. – Na to jsem dostala výsměšnou odpověď: „Teď se ukázalo, že to všechno je podvod! Vždyť ta osoba ještě žije! Uvažovala jsem, jak mi mohla nějaká duše říci, že ta osoba je dosud v očistci. Šla jsem za svým duchovním rádcem a řekla jsem mu: „Už nebudu přijímat žádné otázky, tady cosi nesouhlasí!“ – Pokojně a rozhodně mi řekl: „Až budeš moci hovořit s nějakou duší, tak jí řekni: „Ve jménu Ježíše ti rozkazuji, abys pověděla, proč jste mi daly tuto odpověď, když nesouhlasí, neboť tato osoba dosud žije na tomto  světě!“ Udělala jsem to, co mi bylo doporučeno, a dostala jsem tuto zprávu: (Tato odpověď nepocházela do dušiček. Byl to zlý duch v podobě dušičky! – „Stalo se to už vícekrát? – „Když byl dotaz učiněn v pravém duchu, tak jsi od nás dostala také správnou odpověď. Kde se však vyvádí neplecha, tak má i ďábel moc, aby do toho směl strkat své ruce – ale jen tam!“ Kněz, kterému jsem to vyprávěla, prohlásil: „Hned jsem si myslel, že tu měl co dělat Ďábel. S těmito věcmi se nesmí žertovat, je nutné držet přísně pravdy. Ďábel je otcem lži. Kde se lže, tam se nachází těž jeho mocenská oblast.

Pobouření v jedné obci
· V roce 1954 se mne ptal jistý muž na dva zemřelé. Byl Mariánský rok, a proto jsem dostala rychlejší odpověď. Už za měsíc jsem mohla oznámit: „Paní S. je vysvobozená a pan H. je dosud hluboko v očistci!“ Kroutil nad tím hlavou: „To nemůže souhlasit! Paní S. zemřela v nemocnici po potratu. Ta, že by už byla vysvobozená? A naopak, pan H. býval vždy první a poslední v kostele! Ten, že je dosud hluboko v očistci?“ Opakovala jsem svůj dotaz a dostala jsem stejnou odpověď. Bylo to tedy zapsáno správně, je to opravdu tak. Vzkázala jsem  tomu  muži  znova  tu  samou  odpověď. Tento  muž  pocházel z místa jako paní S. a pan H. Půl vsi tím bylo pobouřeno, že v těchto osobách přišla taková odpověď. Ale nemohlo se na tom nic změnit. Tu se stalo, že za mnou přišla jistá žena z téhož místa, která též dobře znala paní S. i pana H. Ta zastávala opačné mínění: „Znala jsem paní S., dá se říci, jako vlastní sestru. Pravda, byla mravně slabá a velmi tím trpěla, neboť to u ní bylo z velké části dědičné. Je pravda, že zemřela na potrat, ale kněz, který ji zaopatřoval, musel doznat: Přál bych si zemřít tak kajícně jako tato žena! – Zemřela tedy v Pánu a byla též církevně pochovaná. Naproti tomu pan H. býval sice první a poslední v kostele, ale přitom ustavičně kritizoval jiné lidi. Co mě ovšem nejvíce pobouřilo, bylo to, že při pohřbu paní S. Nikdo se tak nepohoršoval jako pan H., který si nemohl odpustit, aby neřekl, že taková mrcha prý na hřbitov nepatří.“ Byla jsem té paní velice vděčná za tuto zprávu a řekla jsem jí: „Nyní je mi to jasné! Pán nechce, abychom posuzovali jiné lidi. Pan H. tuto ženu zavrhoval a to byl Bůh ještě k němu milosrdný, že byl vůbec spasen, neboť je velmi nebezpečné zatracovat člověka.“ Nad žádným člověkem nesmíme lámat hůl. To může 20 osob navenek dělat to samé, ale vina může být pro každého různá. Existují různé pohnutky a výchova, dědičnost poznání, zdraví, prostředí, zacházení….

Přicházejí i děti do očistce?
· Ano, dokonce i děti mohou přijít do očistce, a to i takové, které ještě nechodí do školy. Jakmile děti vědí, že něco není správné, a přece to udělají, mají vinu. Jestliže takové děti nemívají dlouhý a těžký očistec, nebot' jim chybí ještě plné pochopení. Ale neříkejte, že dítě tomu nerozumí! Takové dítě chápe více, než si myslíme a má mnohem jemnější svědomí než dospělý člověk.

Co se děje s nepokřtěnými dětmi?
· Tyto děti mají též své „nebe“. Jsou šťastné, ale nevidí Boha. Vědí o Něm tak málo a myslí, že to, co mají, je to nejkrásnější, co vůbec existuje.

Co je se sebevrahy? Jsou všichni zatraceni?
· Ne! V nejčastějším případě nejsou již příčetní, když tento čin páchají. Mnohem větší zodpovědnost mají ti, kteří zavinili, že si tito lidé sáhli na život.

Přicházejí i jinověrci do očistce?
· Ano, i ti, kteří vůbec nevěřili v očistec. Netrpí však v očistci tolik, co mnohý katolík, neboť neměli tolik prostředků a milostí, ovšem nemají ani stejnou blaženost. . .

Mohou si dušičky samy pomoci?
· Ne, nemohou si vůbec nijak pomoci. Jsou s ohledem na sebe pod spravedlností Boží. Ale nám mohou velmi pomáhat, prosíme-li je o pomoc!

Dopravní nehoda ve Vídni
Jedna dušička mi vyprávěla: „Utrpěl jsem smrtelný úraz na motorce, nebot' jsem nedodržel dopravní předpisy. To se mi stalo osudným." „Byl jsi připraven na věčnost?" „Ne, nebyl jsem připravený", přiznal se, „ale Bůh dává každému, kdo proti Němu opovážlivě nehřešil, ještě 2-3 minuty času, aby mohl vzbudit lítost. Ale ten, kdo řekl: NECHCI! - bývá zatracen.
Zajímavý a poučný byl jeho komentář: „V takových případech obyčejně říkávají: -Nadešla jeho hodinka smrti." To však nesouhlasí. Tak je to jen tehdy, když člověk nepřijde o život vlastním zaviněním. Tehdy je možno říci, že přišla jeho hodinka. Podle božího určení bych mohl žít ještě 30 let. Až tehdy by uplynul můj čas. Proto nesmíme vydávat svůj život do nebezpečenství bez vážného důvodu.

Stoletá na ulici
Bylo to v roce 1954 odpoledne. Právě jsem byla na cestě do Marulla. Ještě dřív, než jsem přišla do sousední obce, potkala jsem v lese jakousi stařenku. Myslela jsem si, že už je jí více než 100 let, tak staře vypadala. Když jsem ji přívětivě pozdravila, povídá: „Proč mě zdravíte? Mne už nikdo nezdraví!" Těšila jsem ji: „Jste přece stejně hodná mého pozdravu, jako každý jiný člověk." Začala však bědovat: „ Už nikdo o mně takto nesmýšlí. Nikdo mi nedá najíst a musím spát na ulici!" Myslela jsem si - to přece není možné, už to asi nemá v hlavě v pořádku. Když je taková stará, už je asi někomu na obtíž a nikdo ji u sebe dlouho nechce. Pozvala jsem ji, že může jíst a spát u mě."  „Ano, ale nebudu to moci zaplatit." „To nic, ale musíte se spokojit s tím, co mám. Nejsem na to zařízená, ale i to je lepší, než spát na ulici." „Pán Bůh zaplať, nyní jsem vysvobozená," poděkovala a zmizela. Až do této chvíle jsem netušila, že je to dušička. Za svého života asi někoho odmítla, komu byla povinna pomoci. Nyní musela čekat na to, až jí někdo pomoc dobrovolně nabídne.

Setkání ve vlaku
„Znáš mě?" ptala se jedna duše. Musela jsem odpovědět záporně. „Ale víš o mně! V roce 1938 jsem cestoval vlakem do Halle. Byl jsem tvým spolucestujícím." Tu mi bylo vše jasné. Byl to muž, který tehdy ve vlaku hlasitě nadával na Církev, na kněze a na náboženství. Přestože jsem byla tehdy teprve sedmnáctiletá, dodala jsem si odvahy a řekla jsem mu, že není dobrým člověkem, když tak snižuje svaté věci. „Jsi mladá na to, abys mě poučovala," bránil se. „Přesto jsem přece rozumnější, než ty," odpověděla jsem hbitě. Nato sklonil hlavu a už neřekl ani slovo. Když vystupoval, prosila jsem milého Spasitele: „Nenechej tuto duši zahynout!" „Tato tvá modlitba mne zachránila, jinak bych byl ztracený!" prohlásila duše.

Jedna duše zachraňuje obec
V r. 1954 byla u nás velká lavinová katastrofa. V sousední obci Fontanelli zemřela náhle po této katastrofě jistá paní Starková, která byla již více než 30 let nemocná. Říkalo se, že před 100 lety způsobily laviny takové škody jako teď, ale nyní to bylo přece horší. Po tehdejším zpustošení vysázeli les, prý na ochranu obce. Při lavinové katastrofě 1954 byl tento les takřka zcela zničený. Ale několik stromů přece zůstalo a zadrželo sněhovou záplavu, jinak by byla obec smetena. Po tom, co paní Starková zemřela, krátce po lavinové pohromě, mohla jsem se od  dušiček  dovědět: „Tento  les a tuto  dědinu  neuchránil nikdo jiný, než tato žena svými modlitbami a svou obětí. Obětovala všechny své bolesti za blaho vlastní obce a tím jí vyprosila mnoho milostí. Kdyby byla zdravá, nemohla by to vyprosit. Trpělivým utrpením může být zachráněno více duší než modlitbou!" Jistěže je lehčí přesvědčovat nemocného, aby své bolesti trpělivě snášel, než sám pokorně vytrvat? Vím, co znamená trpět, ale právě proto, že je to tak těžké, máto takovou velkou cenu. Nedívejme se nikdy na utrpení jako na trest. Může se stát kající obětí nejen za nás samé, ale především za jiné. Kristus byl nejnevinnější, a přece nejvíce trpěl za naše hříchy i Tak i naše utrpení má přispět k záchraně duší. Až v nebi se dozvíme, co všechno jsme dosáhli trpělivým utrpením ve spojení s utrpením Krista! Nejúčinnější způsob, jak obětovat utrpení, záleží na tom, že všechno přenecháme Matce Boží, aby to věnovala, komu chce, a kde je to nejvíce potřeba.

Vědro, černá ruka, zhanobený kříž
„Co s tím vědrem?" ptala jsem se jedné duše, která se mi zjevila s vědrem v ruce. „To je můj klíč k nebi!" rozzářila se. „Za svého života jsem se moc nemodlila, jen zřídka jsem šla do kostela. Ale jednou před vánočními svátky jsem jedné staré, chudé ženě zadarmo uklidila celý dům. A to je moje záchrana!“ Nový důkaz toho, jak velká váha se přikládá lásce. Nezapomenutelným bylo pro mne setkání s knězem, jehož pravá ruka byla celá černá. Ptala jsem se na příčinu. „Měl jsem více žehnat!" vysvětloval. „Řekni každému knězi, aby více žehnal. Může tím šířit hojnost požehnání a odvrátit tím mnoho zlého." „Byl jsem rouhač", přiznal se jeden muž, „v zlosti jsem pošlapal kříž a myslel jsem si při tom, že je-li Bůh, tak to nedovolí. Ale Bůh se nenechá posmívat - na místě jsem ochrnul. A v tom byla moje záchrana.“ Pak mi ještě řekl, co by pro něho měla udělat jeho žena a jak mu může být ulehčen jeho očistec. Jeho žena vystoupila z Církve, ale moje zpráva na ni udělala hluboký dojem. „Že můj muž zhanobil kříž, o tom věděl j en on a já. Nikomu jsem o tom neříkala a ani můj muž se s tím nikomu nemohl svěřit. Když to však říká tato neznámá osoba, potom tomu musím věřit.“ A vstoupila zpět do Církve. Byli lidi, kteří nechodili na nedělní mši sv. s výmluvou, že je to jen církevní přikázání a ne přikázání Boží. Jediný rozdíl záleží v tom, že Církev může své přikázání zrušit nebo změnit - vysvětlila jsem jim - což u Božího přikázání není možné. Ale i církevní přikázání se měří na věčnosti právě tak přísně, jako přikázání Boží! Jednou přišel lékař a naříkal, že musí mnoho trpět, neboť ukracoval nemocným život injekcemi, aby nemuseli tolik trpět. Utrpení má pro duši, když je trpělivě snáší, nekonečnou cenu. Velké bolesti se sice smějí zmírňovat, ale zkracovat život chemickými prostředky se nesmí!

Nespravedlivě nabytý majetek
Jednoho dne přišla návštěva a hned ode dveří jsem slyšela někoho nadávat. Otevřela jsem dveře, abych se podívala, kdo to je. U domovních dveří stál jakýsi muž, který se pohrdavým tónem ptal: „Kdeže j e tady to fantazírování s dušičkami?" A tu přistoupil k věci: „Zjevil se Vám pan F.?“ Byl to jeden z blízkých příbuzných, kterým jsem měla vzkázat, aby vrátili nespravedlivě nabytý majetek. Když jsem jeho otázce přisvědčila, začal zuřit: „To přece nejde, to je vydírání, podvod.... Jaký neprávem nabytý majetek mám vrátit?" chtěl vědět konkrétně. Vysvětlila jsem mu, že nevím. Dostala jsem jen příkaz, požádat tuto rodinu, aby vrátila nespravedlivě nabytý majetek. Jaký, to musí vědět sami. Věděl však velmi přesně jaký! Z jeho řeči jsem vyrozuměla, že s jeho křesťanskou vírou to nebylo právě nejlepší. Otíral se o Papeže, o Církev i o náboženství. Pokojně jsem mu vysvětlila, jak se věci mají. Pak se uklidnila povídá: „Když je to tak, musím tedy začít nový život. Nevěřil jsem žádnému knězi ale nyní musím zase věřit v Boha, protože to jste přece nemohla vědět, že na naší usedlosti je nespravedlivý majetek. O tom nevěděli ani všichni příslušníci naší rodiny."


Jindy přišla zase jakási žena:
„Musela jsem 30 let trpět v očistci, protože jsem nedovolila dceři, aby šla do kláštera." Když Bůh daruje rodičům dítě a když je volá ke kněžskému nebo řeholnímu stavu a rodiče se zdráhají a kladou překážky, mají  za   to  velkou   zodpovědnost.  Od  duší  vím,  že   mnoho   mladých mužů by bylo povolaných ke kněžství, ale rodiče to nedovolí. A to si musí zodpovědět!

Žena s nejtěžším očistcem
Jeden muž mi napsal, že před rokem zemřela jeho žena a od té doby každou noc klepává ve světnici. Zda bych nemohla přicestovat a prozkoumat, oč tu jde. Cestovala jsem tam a řekla jsem tomu muži, že není jisté, zda se něco dovím. Možná, že se jeho žena dosud nesmí ohlásit. To musím přenechat prozřetelnosti Boží. Pak jsem v té světnici spala. Přibližně v 0,30 hodin začalo bouchání. Ihned jsem se optala: „Co chceš, abych pro tebe udělala?" Nic. Nikoho jsem neviděla, ani jsem nedostala žádnou odpověď. Pomyslela jsem si, že se tato žena asi dosud nesmí ozvat. Asi po pěti minutách jsem zaslechla hrozný dupot. Objevilo se velké zvíře, což se mi dosud nikdy nestalo - byl to hroch. Ihned jsem to pokropila svěcenou vodou a ptala jsem se: „Jak mohu pomoci?" Opět žádná odpověď. Bylo to strašné. Tu přišel zlý duch v podobě hrůzu vzbuzujícího hada, který se ovíjel okolo tohoto zvířete, aby ho zadusil. V tom vše zmizelo. Dělala jsem si starosti, zda tato žena není snad zatracena. Krátce na to přišla jedna duše v lidské podobě tak, jak ke mně chodívají a utěšovala mě: „Neboj se. Tato žena není zatracena, ale má nejtěžší očistec, jaký vůbec existuje." A také řekla proč. „Tato žena žila po celé desetiletí v nepřátelství s jinou ženou a měla na tom vinu, že se toto nepřátelství začalo. Její sokyně se chtěla už častěji smířit, ale ona odmítla, dokonce i v době své poslední choroby tuto nabídku odmítla a tak i zemřela." Tady máme důkaz toho, jak přísně trestá Bůh nepřátelské počínání, protože se to diametrálně protiví lásce. V životě často dochází ke sporům, hleďme, aby se opět vše obrátilo na dobré. Láska všechno překonává, láska přikrývá množství hříchů. O tom se nikdy dost nemluví.

Smrt pod lavinou
Bylo to v roce 1954 v době velké lavinové katastrofy. Dvacetiletý mladík, který bydlel v domě bezpečném před lavinami, zaslechl v noci volání o pomoc. Ihned vstal a chtěl utíkat na pomoc. Ale matka mu bránila: „Ať zase jednou pomáhají jiní! Ted', když lavina venku zvoní, je to velmi nebezpečné!" Ale mládenec se nedal zadržet. Byl však sám zasažen lavinou a usmrcen. Už následující moc přišel ke mně a prosil, aby se za něho odsloužily 3 mše sv. Jeho nejbližší se divili, že by mohl být tak rychle vysvobozený, nebot' po náboženské stránce nebyl nijak horlivý. Mně se však chlapec svěřil, že mu byl Bůh milostivý, nebot' zemřel ve službě lásky k bližnímu. Už nikdy by prý mu nebyla dopřána tak šťastná hodinka smrti! Nikdy nemáme klesat mna mysli, když se někde stane velké neštěstí! Nikdy nevíme, nač je to dobré. Lidé pak říkávají, jaký prý to byl dobrý hoch nebo dobré děvče. Znala jsem mnoho dobrých chlapců a děvčat, kteří se později dostali na špatné cesty. Jen Bůh ví, co by se z těch mladých lidí stalo, přestože byli dobří. Až na věčnosti pochopíme, jak dobře to s námi Pán Bůh myslel.

Satan v přestrojení
Jednou přišla dušička a vyzvala mě: „Duši, která přijde po mně, nepřijímej!" Od duchovního vůdce jsem měla příkaz přijmout každou duši, proto jsem se ptala: „Proč nemám další duši přijmout?" „Ta potřebuje tak těžké utrpení, na jaké ty nestačíš," dostala jsem odpověď. „To by jí Bůh nedovolil přijít!" A tu jsem byla energicky usazena: „Bůh tě chce zkoušet, zda poslechneš nebo ne!" Když si nevím rady a bývám nejistá, vzývám Ducha svatého. Ten mě ještě nikdy nenechal bez pomoci. Ihned mě napadlo, že by to mohl být ďábel a po krátkém rozhodnutí jsem mu rozkázala: „Jsi-li zlý duch, rozkazuji ti ve jménu Ježíše Krista, aby ses vzdálil!" Náhle výkřik a postava byla pryč. Už jsem věděla, že to byl nepřítel Boží v podobě dušičky. Ve dnech, kdy se u nás konají zádušní mše sv. v 9 hodin, podává se svaté přijímání v 7 hodin. Jednoho takového dne jsem se vydala do kostela v 6,45 hod. Obyčejně tu bývaly 2-3 osoby, ale v ten den jsem byla sama. Náhle vešel do kostela náš pan farář, celý rozčílený, v rychlosti před svatostánkem ani nepoklekl, energicky přistoupil  ke mně a prohlásil: „Vy dnes nesmíte jít ke sv. přijímání!" A rychle zase odešel. To jsem si neuměla vysvětlit a modlila jsem se růženec. Krátce před sednou vstoupil můj duchovní otec do kostela. Myslela jsem si, že asi v zápětí zase odejde, když já nesmím jit ke stolu Páně a jinak tu už nikdo není. Přes očekávání vešel do sakristie a já se ohlédla, zda tu přece jen někdo není. Ale kromě mne tu nebyl nikdo. Šla jsem tedy do sakristie a zeptala jsem se: „Proč dnes nesmím jít ke sv. přijímání?" „A kdo ti to řekl?" „No, vy jste dnes přece povídal, že dnes nesmím jít ke sv. přijímání.“ Chtěl vědět, jak to bylo a tak jsem mu vyprávěla celý předcházející děj. Uklidnil mne a řekl: „Nedej se vyvést z míry, já jsem dnes v kostele ještě nebyl. To byl zlý duch. Jen chod' ke sv. přijímání!“ Ve vesničce Appenzel jsem znala jistou paní Marii Grafovou, prostou selku, která někdy mívala zjevení Matky Boží a dostávala od ní poselstva. Jednou ke mně přišla paní Grafová na radu. Na jedné straně se ctila povinna, aby přijatá poselství oznámila světu, ale na druhé straně si biskup přál, aby nic neříkal. Zeptala jsem se jí: „Hovoříváte často s Matkou Boží?" Když přisvědčila, poradila jsem jí, aby se optala Matky Boží, co má dělat, když to biskup zakazuje. Pak dostala odpověď: „Poslechni biskupa! Já sama se o to postarám, aby se to rozšířilo!" a paní Grafová poslechla. Ve vsi nikdo nevěřil, ani její manžel v její omilostnění. Ale Boží plány se nedají zkřížit. Brzy po její smrti 19. 2. 1954 se na její přímluvu stalo zázračné uzdravení. Veřejnost byla upozorněna, přišli za jejím manželem, aby se směli podívat, zda snad jeho žena nenechala nějaké písemnosti. Našly se poznámky, ve kterých bylo častěji vysloveno přání P. Marie, aby se lidé každý den modlili růženec za obrácení hříšníku, že je to velká moc proti náporům zlého ducha! Krátce na to, co jsem se to dověděla, dostala jsem dva dopisy  s obsahem téměř stejným: „U nás to jaksi není v pořádku. Zde má asi ďábel prsty ve hře." Myslela jsem si, že hned odpovím na oba dopisy, aby se denně modlili růženec za obrácení hříšníků. Vzala jsem dva aršíky papíru, položila je doprostřed stolu a vedle nich obálky. nejprve adresu a teprve dopis. Když jsem psala adresu na první obálku, uslyšela jsem pronikavý syčivý hvizd. Vystrašilo mne to, že zlý duch stál vedle mne. Vytrhl mi obal listy papíru a na obou obálkách zanechal spáleninu. Je to důkaz toho, jakou moc proti ďáblovi má modlitba sv. růžence.

Připomínky dušiček
Marie Simmová dostávala občas od dušiček i připomínky a praktické rady. Některé z nich zkráceně uvádíme: Nejsv. Svátost Oltářní už není tak uctívána, jak by měla být. V mnoha moderních kostelích už není Nejsvětější Svátost ústředním bodem chrámu. Často se vytvářejí sochy a obrazy, které spíše zesměšňují to, co mají přestavovat. Je rovněž známkou nedostatku pokory a úcty, když se vyžaduje, aby se sv. přijímání přijímalo vstoje bez jakéhokoliv pokleknutí. Měla by se více pěstovat modlitba sv. růžence. Růženec má velkou moc. Panna Maria je pomocnicí křesťanů. Všude se setkávám s odporem, když se na doporučení dušiček doporučuje to, co říkám, že neslušným odíváním, jako jsou minisukně, se prosazuje nemravnost! Tuhle věc je třeba brát vážně a ženy tu nesou velkou zodpovědnost! Dušičky si přeji také, abychom zavčas učinili poslední vůli, nebot' často dochází ke sporům, které se pak vlečou po celé generace, protože nebyla napsána žádná nebo  nespravedlivá  závěť. Je důležité, aby každý pomáhal při budování Božího království. Rodiče mají velkou zodpovědnost, když své děti nenechají aktivně spolupracovat. A mladí lidé se proviňují, když z pohodlnosti zanedbávají nějaký dobrý skutek!

Posouzení zjevení
Jsou skutečností nebo jen představou uměle vyvolanou fantazií, přáním nebo četbou?? - Různé okolnosti svědčí o skutečnosti zjevení a smírného utrpení.

I. Marie Simmová sice už od ranného dětství mívala přání pomáhat dušičkám, využívala  horlivě  i  odpustkových  dní  a  modlila  se  za dušičky mnoho odpustkových modliteb. Že však se může za dušičky obětovat smírné utrpení, to nevěděla, dokud to na ni nepřišlo. Tato smírná utrpení jsou těžká jako očistec a vyžadují celý druh oběti a plné vědomí při slibu, že zcela dobrovolně převezme utrpení těchto dušiček. Jednou vyslovila přání, aby dušičky nepřicházely tak často, aby měla dost času na spánek, jinak by nemohla vykonávat svou práci. Tu dostala odpověď, že přece učinila slib sebeobětování jako smírná duše. Nebo to bylo jen zdání nebo zbožná představa? - Že to musí tedy přijmout, když je Matka Boží bere za slovo. Ať si lépe vaří a více se stravuje, že též více vydrží. Člověk může snést více, než považuje za možné a dušičky že jí budou pomáhat, aby splnila svůj každodenní úkol. Marie S. jasně rozlišuje, co se jí zjevuje ve snu a co se jí stává v bdělém stavu. Duše ji budí, volají ji jménem nebo ji oslovují a přenášejí na ni svoje bolesti. Často musela trpět i přes den při své práci. Že nejde o obyčejné onemocnění se projevuje v tom, že tyto bolesti byly dopředu částečně oznámeny a po uplynutí potřebného času náhle přestaly. Často prohlašovala, jak po tom touží, aby už Mariánský rok skončil - tak těžce to na ni doléhalo. Dušičky jí častokrát tlumočily přání, aby na sebe vzala všechno tak, jak to Bůh posílá.

II. Mnozí lidé si často přáli, aby Marii Simmovou viděli v noci, aby se tak zjistila její věrohodnost. Udělalo to několik mládenců a jedno děvče z vlastní zvědavosti a též proto, že to považovali za podvod. Po dobu dvou nocí před svátkem Neposkvrněného Početí P. Marie r. 1954 vystoupili po žebříku až ke květinové zahrádce na okně její ložnice, které bylo dokořán otevřené. Zaslechli jak sténá ve svých bolestech a pláče. Viděli, jak hledá kapesník, aby se utřela, a slyšeli, jak mluví s dušemi, klade jim otázky a píše si poznámky. Pozorovatelé neviděli dušičky, ani je neslyšeli. Od té doby si už ze zjevování nikdy nedělali posměch, ale hluboce se nad sebou zamysleli. Nejstarší z mládenců nám vyprávěl o svých dojmech při pozorování. Marie Simmová se pak od jedné dušičky dověděla, že ji po dvě noci pozorovali, ale že to bylo na užitek poslouchajících. Když se dozvěděla, že chlapci dušičky neviděli ani neslyšeli, ptala se jedné dušičky jak to je. Odpověděla jí, že chlapci Mám ve zvyku napsat dosud žijí. „Ale já přece také dosud žiji a přesto vás slyším?" namítla Marie. Duše opověděla: „Ty patříš k nám. My jsme v temnotě a cesta   k tobě je pro nás jasná." „Ale co kdybych vás nepřijala?" „Z Božího milosrdenství tě smíme nutit, neboť patříš k nám." „Co to znamená: patříš k nám?" „Svým slibem jsi se darovala zvláštním způsobem Matce milosrdenství a Ona nám tebe odevzdala, proto je cesta k tobě tolika duším jasná. Děláš dobře, že se nás ujímáš z lásky a soucitu. Tak nás můžeš rychle vysvobodit, musíš více trpět a ostává se ti více milostí a zásluh a můžeš se též více dovědět o duších, na které se ptáš."

III. Jistá kontrola se nabídla, že prozkoumá zprávy, které Marie Simmová musela podávat příbuzným zemřelých, pokud šlo o dušičky. Zjistilo se, že zprávy a údaje souhlasí.

IV. Ze zpráv dušiček, za které Marie Simmová musela trpět smírné bolesti, jsem mohl zjistit různé okolnosti, o kterých ona nemohla vzhledem ke stupni svého vzdělání nic vědět, jako např. v případě kněze z Kolína n. R., který napomáhal při vražděni sv. Uršuly a jejích družek. Při lavinové katastrofě v lednu 1954 se Marie S. od dušiček dověděla, že pod sněhem jsou zasypané ještě živé oběti. Poslední žijící oběť byla nalezena ještě 2 dny poté v Schlenzi. Též jiné katastrofy v Mariánském roce jí byly předpovězeny. Povodňovou katastrofu v létě 1954 mi oznámila dva dny před novými zprávami. Dušičky o ní pověděly.

V. Subjektivně je Marie S. upřímná, neustrnulá. Od začátku smírného utrpení dělá klidnější a vyrovnanější dojem než dříve. Po skončení Mariánského roku se u ní projevovaly známky námahy posledních měsíců před svátkem Neposkvrněného Početí P. Marie ve velké potřebě spánku jako u každého normálního člověka.

VI. To, co se dověděla od dušiček o současné době, jejich bídách a nebezpečenstvích i prostředcích záchrany, a co viděla v hodinách nejtěžšího utrpení, je v plném souhlasu s věroukou o spravedlnosti a milosrdenstvím Božím, s učením o očistci a s poznatky a zkušenostmi církevní vrchnosti.

VII. Vyvolalo pochybnosti, že právě Marie S. se mohla ptát na duše a že též dostávala přiměřené odpovědi. Právem vznikají obavy, že by to mohlo být zneužito zvědavci k senzacím. Nejprve prosily jednotlivé osoby Marii S., aby se optala na blízké příbuzné. V půli října jí bylo zjeveno, že v týdnu Všech svatých se může ptát na každou duši, za kterou její příbuzní chtějí přivést a konat skutky, která tato duše potřebuje. Nesporně je milé P. Bohu, když se příbuzní starají o své zemřelé. Jsou však prý v očistci i takové duše, kterých se nemusí, ale může ujmout - jde snad o duše na nejnižších stupních? Pro zvláštní slitování Matky milosrdenství smějí prosit za vysvobození. Doslovně jí bylo řečeno: „Musí ti dát na vědomí, že se jich nemusíš, ale jen můžeš ujmout. Za některé se dokonce musíš modlit, aby ses jich mohla ujmout. Když takové duše odmítneš, nemáš vinu. Nesmí tě obtěžovat podruhé. Když ochotně je přijmeš, dostaneš i větší milosti. Můžeme ti také podávat více zpráv o zemřelých." Tím nejde o senzaci, ale o milosti pro dušičky. Jen tam, kde se kladly otázky z čiré zvědavosti (chtěli se dokonce vyptávat na Hitlera a Stalina) nebyla dána žádná nebo odmítavá odpověď. V listopadu 1954 se pomalu rozšířilo, že se mohou podávat dotazy. Sešlo se jich i z daleka, ale odpověď přišla až po určitém čase. Ne vždy a všude byla zachována příslušná a potřebná diskrétnost, takže se věc potom dostala do lidských řečí. Roztrušovaly se pravdivé i nepravdivé zprávy. Dva případy byly zvlášť přetřásány a vzbudily pohoršení. Začátkem října zemřel náhle hostinský v S. Nebýval žádným horlivým návštěvníkem kostela, ani po náboženské stránce nebyl zvlášť aktivní. Na dotaz bylo zodpovězeno, že mše sv., které se za něho budou sloužit, mu nebudou moc platné, nebot' býval lhostejný ke mši sv. Později dostala Marie S. odpověď, že by mohl být vysvobozen darem 3 000 šilinků ve prospěch misií. Bratr zemřelého i jeho žena se velmi modlili, aby byl vysvobozen ještě v Mariánském roce a převzali i úhradu daru. Zemřelý byl brzy vysvobozen a to proto, že v rozhovorech obhajoval víru a Mariino panenství.  Protože však tento případ byl mezi lidmi znám jen částečně, byli mnozí jeho vysvobozením pohoršení a přikláněli se k názoru, že očistec nebude snad ničím tak hrozným. A druhý případ ukazuje, jak Bůh i takových věcí dopouští - lidskou slabost, částečně jako zkoušku. Tento případ se týká správce ženského kláštera v B., který přišel o život při dopravní nehodě. Sestry toho kláštera se daly naň ptát. Marie S. prohlásila, že už je vysvobozen. Později si všimla lístku, na který si v noci zapisovala odpovědi, že dosud není vysvobozen. Mezitím pronikla prvá zpráva do B. a vyvolala pobouření, protože správce byl zle pomlouvaný. Marie S. se ptala jedné duše, zda je to vina jí samé, že při opisování a odevzdávání zprávy přehlédla slovíčko ne (nicht). Dostala odpověď: „Na jedné straně jsi též vinna, nebot' jsi se unáhlila a pak za tím byl též ďábel. Ale na něco to bylo dobré. Nemůžeš vědět, za jak dlouho dostaneš odpověď. To závisí na tazatelích, zda umí mlčet nebo ne. Záslužnější je kmotrovství za nějakou duši, která nemá žádné křestní jméno a má tedy přinést obět' za tuto duši. Na svátek Očišťování P. Marie nedostávala Marie S. tolik odpovědí na dotazy a potom 2, 3 nebo i 4 najednou, takže se nemohla dovědět, co jednotlivé duše příslušné skupiny potřebují. Musí se to prý tak udělat, aby se vyloučila zvědavost. Tím se dotazy samy se sebou omezují, jsou tak zbaveny senzacechtivosti. Patřičným mlčením se má tento skromný pramen pomoci dušičkám uchránit před uschnutím, když chce Matka Pána touto pomocí přispět mnohým duším.

Ďábelské křížení plánů
Tak jako v případě zahynulého správce kláštera způsobil ďábel zmatek, tak přicházel i častěji k Marii S., aby ji zastrašoval a odvracel od díla kajícnosti. Často přicházel jako anděl světla, jednou v podobě faráře Reischeho z Nenzingu, který byl původně jejím zpovědníkem, pak jako kanovník Sattler, domácí duchovní z Ústavu sv. Josefa, poté jako sestra představená sester Nejsvětějšího Srdce Ježíšova v Halle. Kanovník div, že nechtěl Marii S. blahořečit a tím jí dát zpyšnět. Farář a představená ji chtěli přemluvit, aby odvolala slib odevzdanosti P. Marii. Z toho poznala, že to byl satan v přestrojení a zahnala je slovy: „Jsi-li ďábel, přikazuji ti ve jménu Ježíše Krista, abys odstoupil!" A kropila svěcenou vodou. Nato vše zmizelo. Zvláště zlé to bylo ve Svatém týdnu r. 1954. Matka Boží jí sice oznámila, že tento týden  přinese  velké  oběti  a  zkoušky,  aby  je  jen sama nesla. Marie S. o tom poznamenala: „Od 10. do 17. dubna mne měl ďábel zcela ve své moci. Myslela jsem, že jsem spíš v pekle než na zemi. Jako důvod ďábel udával, že j sem se častokrát nehodně zpovídala a přijímala. Jednou jsem se prý dopustila těžkého hříchu a lhostejně jsem to přešla. Řekla jsem, že o tom nic nevím. Nato ďábel pravil: „Tvé svědomí je už tak otupené, že jsi vydaná na pospas jen mě! Zjevení duší je naše mámení, žádná z těchto duší není vysvobozena. Už častokrát jsme ti to říkali, ale ve své hlouposti jsi to nezpozorovala. Nyní jistě cítíš, jak to skutečně je. Protože jsi přišla do pekla z hlouposti, chci ti být milostivý a nechci ti určit nejtěžší místo   v pekle." Zkrátka a dobře, už jsem myslela, že jsem v pekle. Někdy udělal ďábel příšerný rámus, jakoby se řítil dům nebo jakoby hořel plamenem, nebo jakoby třeskl výstřel z pistole. Jedna dušička mě těšila: „Nediv se tomu, že máš též trpět od zlého nepřítele. I duše v očistci smi pokušitel trápit a to dokonce krutě. Ne k hněvu, ale k milosrdenství jim to je, neboť tyto duše nejsou nádobami hněvu, nýbrž nádobami milosrdenství uchované k věčné slávě. Varuji tě! Satan má na tebe velkou zlost, snaží se tě zmást, kde jen může. Kdyby tě mohl týrat, roztrhal by tě na kousky. Nedostávala bys ani bys nemohla číst žádný dopis, jehož obsahem je pomoc duším v očistci. Může ti napáchat jen tolik, kolik Bůh dovolí, nebot' stojíš pod zvláštní ochranou Matky Boží. Té se on bojí jak meče. Vyhledává však každou příležitost, aby se ti pomstil. Chtěl dokonce docílit toho, abys ve svém zmatku a strachu porušila slib oddanosti Matce Boží a tak přerušila styk s dušičkami. Varuji tě! Podobného výsledku dosáhl již u jiných duší, z nichž dokonce některé uvrhl do pekla. Právě tyto zatracené by rády viděli, abys i ty byla přivedena ke stejnému konci. Neboj se a neměj strach, jen bud' pokorná! Čím budeš skromnější, tím méně moci bude nad tebou zlý nepřítel a též my ti budeme pomáhat. Zcela a zvláštně ti bude pomáhat Matka milosrdenství." Od 2. 12. 1954 od 21. hodiny až do 4,30 hodin ráno následujícího dne jsem cítila palčivé bolesti jako po popáleninách. Nebylo vidět žádnou duši. Pociťovala jsem velkou opuštěnost. Tu a tam jsem zaslechla pekelný hřmot a potom jsem dostávala stále větší strach. Tu křičel jakýsi ďábelský hlas: „Však my tě dostaneme, ty hloupá huso!" Bylo to hrozné, až k zoufání a nejstrašnější na tom bylo, že jsem se cítila pouštěna i od Boha. Nemohla jsem se modlit a považovala jsem se za ďáblovu kořist. Od 4,30 hod. ráno náhle ustaly palčivé bolesti i hrozný strach z pekla.

Postoj místního obyvatelstva
Když se pomoc k dušičkám stala známou, došlo mezi lidmi k pobouření. Bylo to něco nového, dosud cizího. Říkalo se, že ze záhrobí se přece ještě nikdo nevrátil. Někteří věřili spontánně, jiní byli rozvážnější, jiní zase všechno odmítali. Mnozí chtěli mít zprávy o svých příbuzných a prokazovali dušičkám velkou pomoc. Dodnes osvědčují velkou horlivost a praví, že se musí pomáhat, kde se jen může, nebot' dušičky to potřebují. Po smrti že budeme rádi, když se nám bude pomáhat a když se o to dopředu postaráme dobrými skutky. Jiným tato věc připomíná skutečnost, že existuje věčnost, burcuje je a činí je nejistými. Někteří myslí, že kdyby to nebyla právě Marie Simmová, že by spíše uvěřili. Ona je však pro ně příliš prostá, chudá a málo vážená.

Proč peněžité dary
Požadavek pomáhat dušičkám peněžitými dary ve prospěch misií a tušovými nadacemi tu a tam zarážel. Marie S. nepřijímala na ten účel žádné peníze. Obnos musel být založen u farního úřadu. Že se však pro jisté duše musí přinést finanční oběti, vyplývá především z toho, že se dušičkám může hodně pomoci almužnami na dobré účely. V současné době je podpora misií mezi pohany obzvláště dobrým dílem, protože nouze misijních území je velká a při dostačující pomoci bude též bohatá úroda, zvláště v Africe a v Jižní Americe. Je přece povinností každého křesťana podporovat misie a dokonce mnozí tuto svou povinnost v životě zanedbávají. Dále má mnohá dušička všelicos napravovat v ohledu nezaplacených dluhů nebo nespravedlivě sepsané závěti, či nějaké jiné nespravedlnosti, za kterou dosud nepykala.

Vidění očistce
„Očistec je na mnoha místech!" odpovídala Marie S. na jednu otázku. „Duše nepřicházejí z očistce, ale s očistcem." Vídávala očistec různě: jednotlivé úseky jednou tak, podruhé jinak. V očistci je nesmírně mnoho duší. Je to ustavičné přicházení a odcházení. Jednou viděla mnoho duší zcela neznámých. Duše, které se provinily proti víře, nesly v srdci tmavý plamen. Pak zase viděla dušičky ve skupinách: kněze, řeholníky, řeholnice, katolíky, protestanty, pohany. Duše katolíků musí více trpět než duše protestantů. Pohani mají lehčí očistec, avšak se jim dostává méně pomoci a očistec trvá déle. Katolíkům se dostává více pomoci a bývají rychleji vysvobozeni. „Viděla jsem v očistci mnoho řeholníků a řeholnic pro blaženost a nelaskavost. Už děti od 6 roků mohou trpět delší čas v očistci." Boží láska a spravedlnost v očistci byla M. Simmové zjevena v nádherném souzvuku. Každá duše je trestána podle druhu svého provinění i podle efektu, s jakým hřích spáchala. Prudkost utrpení je různá. Mnozí musí trpět tak, že to odpovídá strastiplnému životu na zemi a musí čekat na hledění na Boha. Jeden den těžkého očistce je víc než 10 let lehkého očistce. Pokud jde o délku trvání, je to velmi rozličné. Kolínský kněz byl v očistci od roku 555 až do Nanebevstoupení Páně roku 1954. A kdyby nebyl vysvobozen kajícím utrpením Marie S. musel by ještě dlouho trpět. Jsou i takové duše, které musí trpět až do soudného dne. Jiné musí trpělivě snášet jen půl hodiny nebo i méně. Tyto očistcem takřka prolétnou. Ďábel může dušičky trápit. Zvláště ty, jejichž spoluzaviněním přišly jiné do pekla. Dušičky trpí s obdivuhodnou trpělivostí, velebí Milosrdenství Boží, pro které unikly peklu. Vědí, že si svá utrpení zaslouží a litují své chyby. Vzývají Marii, Matku milosrdenství. Marie S. viděla též mnoho duší, čekajících na pomoc Matky Boží.
Kdo se domnívá, že očistec je něčím zcela nevinným, a na to hřeší, musí za to trpce pykat.

Jak domáhat duším v očistci?

Dušičkám lze pomáhat těmito způsoby:

1. Zvláště oběti mše sv., která se nedá ničím nahradit.

2. Smírným utrpením. Takové utrpení - at' jež tělesné nebo duševní, obětované za dušičky přináší jim velkou úlevu.

3. Růženec je mimo mše sv. nejúčinnější prostředkem pomoci dušičkám. Růžencem bývá denně vysvobozen nesmírný počet duší, které by jinak musely trpět ještě mnoho let.

4. Právě tak pobožnost křížové cesty jim může přinášet velkou úlevu.

5. Neocenitelné jsou odpustky - říkávají dušičky. Odpustky jsou přivlastnění zásluh, které nabízíme Otci skrze Ježíše Krista. Kdo ve svém životě často získává odpustky pro dušičky, dostane v hodině smrti více milostí než jiní, aby též získal odpustky v hodině smrti.

6. Almužnami a dobrými skutky, zvláště dary misiím.

7. I hořící svíce dušičkám pomáhají velmi, především proto, že je to úkon pozornosti a lásky, dále proto, že svíce bývají posvěceny a svítí do temnoty dušičkám.

Jedenáctileté dítě v obci Keisern prosilo Marii S. o modlitbu, že je v očistci proto, že na svátek Všech svatých kradlo na hřbitově vosk a svíčky na hraní. Posvěcený oheň má prý pro dušičky velkou cenu. Na Hromnice musela za jednu duši zažehnout 2 svíce, přičemž nesla za tuto duši kající utrpení.Rovněž kropení svěcenou vodou zmírňuje dušičkám bolesti. Jednou na odchodu kropila M. Simmová svěcenou vodou. Tu pravil jakýsi hlas: „Více!"
Všechny tyto utěšující prostředky nepomáhají dušičkám stejně. Když někdo ve svém životě si nízko cenil mše sv., nebude pro něho účinná ani v očistci. Kdo byl ve svém životě bezcitný, dostane málo pomoci. Jedna duše, která sice zanedbávala mši sv. směla na zmírnění svých utrpení prosit o 8 mší sv., protože kdysi za života dala za jednu dušičku sloužit 8 mší sv. Kdo míval za života otevřené srdce ke svým bližním, dostane mnoho pomoci. Ti však, kteří zhřešili nactiutrháním, musí tam tvrdě pykat.

Panna Maria a dušičku
P. Maria je dušičkám Matkou milosrdenství. Kdykoliv zazní v očistci její jméno, zakoušejí duše velkou radost. Na svátek Nanebevzetí Panny Marie řekla jedna dušička: „Maria při své smrti prosila Ježíše, aby vysvobodil všechny duše, které se tehdy nacházely v očistci, a Kristus tuto prosbu své Matky při jejím zesnutí vyslyšel. Tyto duše provázely Marii do nebe protože tehdy byla korunována jako Matka milosrdenství. Maria přiděluje v očistci milosti dle vůle Boží, když prochází často očistcem. Tak to Marie Simmová viděla.

Dušičky a umírající
V noci na den Všech svatých řekla jedna dušička: „Dnes na svátek Všech svatých zemřou ve Vorarlbergu dva lidé, kteří jsou ve velkém nebezpečí zatracení. Když se za ně někdo bude neustále modlit, mohou být zachráněni." Marie S. se modlila, při čemž jí pomáhali i jiní. Následující noc pověděla ta duše, že oba unikli peklu. Ještě v poslední chvíli se nechali zaopatřit. Dušičky říkávají: „Mnoho duší přichází do pekla, protože se za ně lidé příliš málo modlí. Je třeba se každé ráno a večer modlit odpustkovou modlitbu: „Nejsladší Ježíši, který tak vroucně miluješ duše, prosím Tě, skrze bolesti Nejsvětějšího Srdce Tvého, obmyj svou Nejsvětější Krví všechny hříšníky, kteří jsou v smrtelné úzkosti nebo dnešní den umřou. Nejsvětější Srdce Ježíšovo, smiluj se nad umírajícími!" A máme přidat 3x Zdrávas Maria za duše, které v tento den či noc zemřou. Tím můžeme zachránit mnoho duší před peklem. Marie Simmová jednou viděla mnoho duší, stojících na váze mezi peklem a očistcem.

Poučení
Dušičky mají velkou starost o nás lidi na zemi a o Boží Království. To dokazují některá poučení, která daly M. Simmové. Některý z nich je možno najít v jejích poznámkách. Nemáme si naříkat na dnešní zlé časy. Rodiče si mají uvědomovat, že sami nesou hlavní vinu. Dítěti nemohou prokázat horší službu, než když mu splní každé jeho přání a dávají dítěti vše, co chce, jen aby dalo pokoj a nekřičelo. Tak se může u dítěte zakořenit marnivost. Když potom jde dítě do školy, neumí se ani pomodlit růženec  nebo se podřizovat a často dítě neví nic o Pánu Bohu. Rodiče se vymlouvají na to, že je to úkol katechetů nebo učitelů náboženství. Kde se nezačne s náboženskou výchovou už u malých dětí, tam se náboženství později stěží udrží. Učte děti odříkání, to je velmi důležité! Proč ta dnešní náboženská lhostejnost? Proč ten mravní rozklad? - Děti se nenaučily odříkání. Z takových se poději stávají ty nespokojené a nevázané typy. Chtějí všeho užít a mít všechno pohodlí. Proto tolik nedovolených pohlavních styků, zabraňování početí a vražd v mateřském lůně! Tyto nenarozené děti volají do nebe o pomstu! Jejich počet je dnes na mnohých místech větší než počet narozených. Zákon proti potratům by měl být zpřísněn! Vždyť se jím proviňují i 14-tiletá děvčata. Když lékař zjistí při prohlídce potrat, je povinný to hlásit příslušným úřadům. Jinak na něm lpí těžká zodpovědnost. Kdo se už jako dítě naučil odříkání, nestane se sobeckým, nelaskavým a panovačným. Proto je dnes tolik nenávisti a nelásky. Chceme-li se dočkat lepších časů, musíme lépe vychovávat své děti. Velmi se hřeší proti blíženské lásce, zvláště nactiutrháním, pomluvou, podvody. Kde je prvopočátek? - U myšlenek! Je třeba naučit se ovládat hned od dětství. Přemáhej už v zárodku každou nelaskavou myšlenku a potom nebudeš nelaskavě soudit. Každý katolík je zavázán k apoštolátu - jeden svým povoláním, jiný svým příkladem. Naříkáme, že se mnoho lidí zkazí nemravnými řečmi. Proč na to druzí mlčí? Proč se mlčí na řeči nepřátelské víře? Dobří katolíci mají obhajovat své názory a projevovat se jako křesťané! Byla někdy v dějinách církve záchrana duší a křesťanské kultury tak naléhavým a přikázaným úkolem jako je tomu dnes? Království boží musí být budované všemi křesťany... nebo jinak už lidé nebudou schopni poznat působení Prozřetelnosti! A starost o duše nesmí být omezována přehnanou starostlivostí a tělo. 22. ledna 1955 jsem v noci zřetelně a jasně zaslechla slova: „Bůh žádá pokání!" Dobrovolnou obětí a modlitbou se může vykonat mnoho pokání! Když se nedá dobrovolně, Bůh si smírné oběti zaopatří sám. Pokání se musí konat!

Závěr
Když to, co tu píšeme, všechno shrneme do jednoho, jedná se u Marie Simmové o zvláštní omilostnění ve prospěch duší v očistci. To se jasně jeví ze záznamu z 21. 1 1. 1954, ve kterém se praví: „Už často jsem uvažovala o tom, že bych za některou osobou poslala některou dušičku a ptala jsem se též, proč se neohlašují přímo svým příbuzným. Tu přišla jedna duše a ostře mě pokárala: „Nehřeš proti Božímu řízení! Bůh uděluje svoji milost komu chce, a nikdy nebude v tvé moci, abys nějakou dušičku poslala k nějaké jiné osobě. Bůh to u tebe nedopouští pro tvé zásluhy! Pokud se týká zásluh, tedy by si to jiní více zasloužili než ty!" Mimo světců, kteří tu na zemi žili a konali velké zázraky, byli v skrytosti ještě větší svatosti než ti, kterým Bůh dal takovou moc, že mohli konat zázraky. Nesmíme zapomínat: Od toho, kdo víc dostal, se také více požaduje! Bůh chce, abychom o jeho milost prosili. Dobrá a vytrvalá modlitba proráží oblaka a bude vyslyšena tak, jak je to pro prosebníka nejlepší!" Doufám, že jsem touto zprávou podal dostačující obraz. Snažil jsem se vyprávět vše tak, jak jsem se to dověděl od Marie Simmové v době od svátku Všech svatých r. 1953 až do února r. 1955 tak, jak jsem si to ověřil a jak je to částečně poznamenané v jejích poznámkách. Jde tu o apoštolát, o pomoc duším očistcovým. Každý ať si udělá úsudek, jak to uzná za dobré. Ale i ten, kdo to bude popírat, ať spravedlivě soudí o Marii Simmové.

 

Sonntag, 20. Februar 1955

Podepsán:         Alfons Matt     

Velebím Tě, Otče, Pane nebe i země, že jsi tyto věci ukryl před moudrými tohoto světa a opatrnými, a zjevil jsi je maličkým. Ano, Otče, nebot' tak se Ti zalíbilo.
                                                                                                                  /Mat. 11,25-26./

Jen se podívejte, bratři, kolem sebe, komu z Vás se dostalo povolání. A zjistíte, že tu není mnoho moudrých v lidských očích, ani mnoho mocných, ani mnoho urozených. A přesto ta, které svět pokládá za nevzdělané, ty si vyvolil Bůh, aby zahanbil moudré, a ty, kteří jsou ve vědě bezmocní, vyvolil si Bůh, aby zahanbil ty, kteří maji moc. A ty, které svět pokládá za neurozené a méněcenné, ba i ty, kteří vůbec nejsou ničím, ty si Bůh vyvolil, aby zlomil moc těch, kteří jsou „Něco": - A to vše proto, aby se žádný smrtelník nemohl vynášet před Bohem.
                                                                                                                  /l. Kor. 1,26-29/

 

 

Horoskop


Jednou z často používaných forem kletby je horoskop. Tímto učením "věštění pomocí horoskopu" se démoni snaží získat lidskou důvěru a vést je k tomu, aby uvěřili, že jim nadpřirozené síly určily budoucnost. (tedy aby démoni uvrhli na lidi manipulativní kletbu)
"Kdo chce být manipulován démony a poslouchat jejich rozhodnutí o svém životě, ten ať pokračuje dál v řízení svého života pomocí horoskopů."
Důležité je vědět, že horoskopy nepochází od Boha, ale od zlomyslných démonů
Démon nezná budoucnost, ale nabízí podvod, který vydává za "předpovídání budoucnosti". Démon počítá s tím, že lidé nechtějí slyšet Boží Pravdu a Boha nectí, ignorují tak, že pouze Bůh sám zná budoucí události, protože je pánem a Stvořitelem Času.
Démon láká učením horoskopů lidi, kteří chtějí nebeským mocnostem patřit a vydat jim svůj osud. Démoni pak mohou s takovým člověkem manipulovat, jelikož takový člověk se dobrovolně odevzdává do jejich vlivu. Člověk tím sám sebe označuje jako následovníka nebeských mocností.
Čtení horoskopů je projevem náboženského fanatismu
Hledání informací, co jakési Nebe (nebo například neosobní "prozřetelnost") připravilo pro lidskou budoucnost, je fanatickým projevem oddanosti démonskýcm bohům, kteří horoskopy lidem přinesli. V Příběhu všech Příběhů a samozřejmě v Bibli je patrné, že se jednalo o Padlé Anděly Satanova kruhu.
Kdo si myslí, že to není pravda a že je to nesmysl, ať si uvědomí, že nesmysl je naopak přijímat pokyny pro svůj život, odvozené od věštění  nebo předurčené nějakými démonickými bohy starověku. Původem horoskopů je ASTROLOGICKÉ učení Padlých Andělů - démonů a je součástí magie, esoteriky.
Vlastnosti, na které se člověk vymlouvá a nebo naopak kvůli nim trpí, můžou být pěstovány právě tím, že člověk přijme za své toto "zasvěcení" pomocí věštění z horoskopů.
Učení výpočtů horoskopů tedy přímo předali lidem padlí andělé  Satanova kruhu
 

Halloween - festival smrti

Rímskokatolícki kňazi vo Francúzsku v stredu 1. októbra 2000 zorganizovali protesty proti Halloweenu, pretože podľa nich je jesenný sviatok duchov a škriatkov „zasvätený Satanovi, ohavnosti a absolútnemu zlu“. Kňazi tiež kritizovali fakt, že oslavovať Halloween znamená organizovať večierky v podvečer dňa Všetkých svätých, keď katolíci tradične navštevujú hroby svojich blízkych a zdobia ich kvetinami a na ich pamiatku zapaľujú sviece. „Nemôžete sláviť i Halloween i Všetkých svätých. Nemôžete miešať všetko dokopy len pod zámienkou zábavy,“ vyjadril sa páter Don Pascal. Vo Francúzsku sa za posledné roky Halloween, keď sa 31. októbra deti prezlečú za duchov, škriatkov a strigy a pýtajú od susedov sladkosti, oslavuje s čoraz väčším entuziazmom. Môžu za to najmä reklamné a obchodnícke triky z USA. Taktiež milánsky arcibiskup kardinál Carlo Maria Martini kritizoval v talianskom denníku Avvenire rastúci trend oslavovať Halloween aj v katolíckych krajinách. „Halloween je sviatok, ktorý je našej tradícii cudzí,“ povedal kardinál a vyzval katolíkov, aby na sviatky Všetkých svätých a Spomienku zosnulých pestovali tradičnú úctu k zosnulým návštevou hrobov a obnovovali vieru vo vzkriesenie. (TK KBS)
V prvých novembrových dňoch slávime jeden z veľkých kresťanských sviatkov - Všetkých svätých a Dušičky. Módna vlna „alternatívneho duchovna“ nenechala ani tieto sviatky bez svojej čiernej protiváhy. Halloween. Sviatok čarodejníkov a bosoriek, ktorý k nám prišiel z USA, ukazuje, ako rýchle vieme aj my na Slovensku s kresťanským zázemím nekriticky prijímať duchovné škodliviny. Hlavne, že je to zo Západu. „Dušičky“ Nového veku sú totiž oslavy okultizmu a satanizmu, odené do folklórnej podoby. Ten, kto nevie, o čo ide a „kráča s dobou“, si možno vôbec neuvedomuje, že prijatím tohto trendu sa otvára temným silám... Koncom októbra 2000 sme dostali fax od našich nemeckých priateľov, vysvetľujúci podstatu Halloweenu. Tu je jeho text: V Katolíckej cirkvi oslavujeme 1. 11. všetkých našich svätých a na druhý deň všetkých našich zosnulých... Zároveň vidíme v médiách, a tak trocha všade, širokú propagáciu sviatku Halloween: vidíme tam strašidlá, kostry a čarodejnice, čo spôsobuje nepokoj. Čo je to Halloween? Dnes je to pre satanistov na celom svete najdôležitejší sviatok roku. Navyše, 31. október je „Nový rok“ v kalendári čarodejníkov. „World Book Encyklopedia“ vysvetľuje, že je to začiatok všetkého, čo je „cold, dark and dead“ (studené, temné a mŕtve).
Trochu dejepisu: 300 rokov pred Kristom jedna tajná kňazská spoločnosť držala pod svojou nadvládou keltský svet. Každý rok 31. 10., v deň Halloweenu, oslavovali na počesť svojho pohanského božstva „Sambain“, festival smrti. Tí kňazi chodili od domu k domu a žiadali dary, neraz aj ľudské obete, pre svojho boha. V prípade odmietnutia vyslovovali nad dotyčným domom zlorečenie smrti, odkiaľ pochádza výraz „Trick alebo Treat“ (zlorečenie alebo dar), jasnejšie povedané: ak nie dar, tak zlorečenie. Na cestu si kňazi svietili vydlabanými repami, vyrezanými vo forme tváre. Vo vnútri horela sviečka vyrobená z ľudského sadla z predchádzajúcich obetí. Repy predstavovali ducha, ktorý robil ich zlorečenia účinnými. V 18. a 19. storočí sa tento zvyk dostal do USA, kde repy nahradili tekvicami.

Duch, ktorý v tých lampášoch „prebýva“, bol nazvaný Jock, neskôr „Jack“, z toho „Jack olantern“. Slovo Halloween pochádza od „All Hallows’Eve“. (V preklade: predvečer Všetkých svätých.) A sme v pokušení spojiť ho s touto kresťanskou tradíciou.
V skutočnosti je však pôvod Halloweenu úplne pohanský a nemá žiadnu súvislosť s naším kresťanským sviatkom. Navyše - je známe, že v USA, Austrálii a inde satanisti v tú noc vykonávajú rituálne vraždy. Takže: ak vidíte vaše deti robiť „Trick alebo Treat“, ako idú od domu k domu a prosíkajú o sladkosti, zdá sa, že je to nevinné a smiešne.
Pouvažujte však, či ich nevedomky nenavádzate na skutočne temný rituál! (Gospa nám už pred rokmi povedala: „Bezhlavo sa vrháte do rúk satana!“) V tejto súvislosti: niektoré školské dvory, kde žiaci trávia prestávky, sú zaplavené „pokemonmi“, t. j. „malými netvormi“, ktorý majú zamaskované mená démonov. Diabol sa chce čo najskôr zmocniť sŕdc tých najmenších a najkrehkejších, t. j. malých detí. Tieto „opice“ sa snažia pretvoriť všetko krásne a dobré na zlé. Najsmutnejší a najzávažnejší príklad tejto skutočnosti máme v tzv. čiernych omšiach, ktoré napodobňujú Eucharistiu. Čo môžeme robiť tvárou v tvár tejto ľudskej dráme? Predovšetkým sa nezľaknúť a neobviňovať kohokoľvek. Je lepšie ľudí prijať a vysvetľovať im, o čo tu ide. S pomocou tých najmenších vráťme Sviatku všetkých svätých svetlo, život a radosť z Boha, ktorý vstal z mŕtvych.
Vstúpme do nádeje! My dospelí máme zodpovednosť vychovať deti, chrániť ich srdcia, ich oči, ich duše a pomáhať im rásť v Bohu. Ježiš... vzal za ruku dieťa, postavil ho vedľa seba a povedal: „Kto prijme toto dieťa v mojom mene, mňa prijíma. A kto prijíma mňa, prijíma toho, kto ma poslal.“ (Lk 9, 46-48) (porovnaj: Mt 18, 1-6...10)

Združenie Mária - Kráľovná pokoja, Francúzsko
http://communion.free.france


                                                                             ( z knihy Dálnice do pekla – Anton Selecký )

Ezoterika


Je dôležité, aby mal kresťan správny a presný postoj k ezoterike a neveriaci človek aby spoznal jej nebezpečenstvá.
Bohužiaľ je veľmi málo kresťanov, ktorí dobre poznajú všetky nebezpečenstvá ezoteriky. Väčšina kresťanov to nemá s ezoterickými smermi dosť jasné vo svojom svetonázore.
Človek, ktorý nie je kresťan, v ezoterike nevidí vôbec žiadne nebezpečenstvo.
Niekto sa možno rozhodne, že nebude vyznávať to preňho všedné kresťanstvo, ale naopak, nájde niečo odlišné od kresťanstva. Z nevedomosti i zvedavosti človek očakáva od ezoteriky alebo od ázijských náuk, že bude šťastnejší, ale vždy nastanú len väčšie a väčšie duchovné problémy. Z nevinného vyznávania nejakého, možno lákavého smeru, si niekedy človek môže narobiť obrovské problémy.
Ezoteriku rozdeľujeme na:
a) praktickú - okultizmus: široké využitie mágie, napr. v liečiteľstve
b) teoretickú – ezoterická filozofia: t. j. východná (ázijská, napr. indická, čínska), egyptská, pohanská filozofia (náboženstvá)
Alternatívna liečba. V súlade s kresťanstvom môžeme brať do úvahy tie metódy, ktoré sú vedecky vysvetliteľné (napr. liečivý účinok byliniek). Ďalej v súlade s kresťanstvom sú kresťanskí liečitelia (nemyslím tým na kadejakých kresťanských sektárov). Základ terapie týchto liečiteľov sú bylinky a hlavne modlitba k Bohu, ktorý môže urobiť zázrak (existujú modlitebné skupiny alebo charizmovaní jednotlivci, ktorí sa modlia k Bohu za uzdravenie chorého). Pozor, nie každý, kto hovorí, že lieči v mene jediného Boha, Ježiša Krista, je naozaj Božím služobníkom. Len 1% z alternatívnej medicíny je v súlade s kresťanstvom, ostatných 99% je ezoterická alternatívna liečba, ktorá nie je v súlade s kresťanstvom (tej sa budeme venovať na nasledujúcich riadkoch).
Najprv treba zanechať skeptický názor na ezoterickú alternatívnu medicínu (skratka EAM). Novou informáciou pre niekoho možno bude to, že niektoré druhy EAM je omnoho účinnejšia ako klasická medicína. Mnohým nepomohla klasická medicína a EAM zabrala. Pomocou EAM je možné liečiť veľmi rýchlo, účinne a efektívne (je málo tých, ktorí by sa sťažovali, že im určité metódy EAM zdravie nezmenili). Ale prečo to nie je vedecky vysvetlené? V EAM sa dejú zázraky.
Zázraky môžu konať len dvaja: Boh a diabol. Pre niekoho bude možno ťažké zmieriť sa s tým, že centrom EAM je diabol, ktorý koná zázraky.
Tiež treba pripomenúť, že existujú druhy EAM, ktoré človeku nepomôžu ani neuškodia a ide tu o dobrý biznis. Vždy je však riziko, že spomínané metódy môžu človeku uškodiť a tiež nemôžeme vylúčiť pôsobenie diabla v týchto metódach (napr. kineziológia).
Je to hriech ak využívam EAM?
Áno, je to hriech. Ide o veľkú urážku Boha.
Ak využívame EAM istým spôsobom, prosíme o zdravotnú pomoc mágiu, najväčšieho nepriateľa Boha, t. j. diabla. Ľudia, ktorí využívajú EAM.
Škodí mojej duši to, ak využívam EAM? Určite áno. Diabol nedáva nič zadarmo. Po aplikovaní EAM bude človek omnoho viac vystavený diablovi ako inokedy. V mnohých prípadoch sa pacient stáva posadnutý diablom. Nezriedka nasledujú aj vážne psychické choroby.
Je EAM nebezpečná z hľadiska telesného zdravia? Určite je riskantné pristupovať k EAM. Pretože diabli sú chaotické a zúfalé bytosti, ktoré nemusia liečiteľa poslúchnuť a môže sa stať, že pacient ešte viac ochorie.
Zmluva s diablom (satanom):
Liečiteľ (mág) musí mať zmluvu so satanom, aby mal čarodejnícke schopnosti, resp. aby mohol komunikovať s diablom aktívne (vidieť do diabolského duchovného sveta), alebo pasívne (zariekavaním, teda inkantáciou). Každý, kto má nadprirodzené schopnosti pomocou diabla, pôjde po telesnej smrti do zatratenia! Ide o hriechy, ktoré sa najviac protivia Bohu. V mnohých prípadoch sa stane, že ani sám liečiteľ nevie, na základe čoho EAM funguje, nevie, že spolupracuje s diablami.
Ezoterika, patrí pod ňu:
Ezoterické, alternatívne liečiteľstvo
Numerológia, Astrológia, výklad snov, čítanie z rúk
Radiestézia, veštenie pomocou prútika, kyvadla, drôtikov
Biela a čierna mágia
Okultizmus (okultizmom sa zaoberal napr. Hitler a zrejme aj Stalin)
Veštenie – ide o magický úkon, ktorý môže uškodiť duši človeka
Špiritizmus, zaoberá sa vyvolávaním duchov, ide o vyvolávanie diabla
Šamanizmus
Ezoterická Angeológia, Angelológia

Je veľmi pravdepodobné, že ezoterickí angeológovia pomenúvajú anjelov menami diablov. Bývalý exorcista ThDr. Anton Solčiansky sa v relácii Duchovný obzor v rádiu Lumen vyjadril, že diabol jedného posadnutého povedal svoje meno. Toto meno diabla našiel v ezoterickej angeologickej literatúre (to znamená, že v angeologickej literatúre nebolo spomenuté meno anjela, ale diabla).
Štyri dôvody, prečo Emila Páleša (predstaviteľa ezoterickej angeológie) nebrať vážne:
1. Nie je katolík ani kresťan
2. Je ezoterik
3. Je za zlúčenie všetkých náboženstiev (napr. zlúčiť ezoteriku s kresťanstvom znamená často zlúčiť dva protiklady).
4. Učí o neoverených a pochybných informáciách, je predstaviteľom ezoterickej sofiológie a antropológie. Sofiológia a antropológia sú zmesou ezoterických myšlienok zmiešané s kresťanskou teológiou
(Samozrejme nájdu sa aj informácie, s ktorými sa Cirkev zhoduje. Je ich avšak málo).

Psychotronika, parapsychológia
Kineziológia - metóda One Brain, alternatívna liečba, napr. liečba dyslexie
Kabala - židovská ezoterika
Chiropraktika (v prípade že obsahuje nejaké magické úkony)
Homeopatia, účinná liečba za pomoci mágie. Slovensko je zrejme jediný štát vo svete, kde legislatíva dovoľuje homeopatiká predávať aj v lekárňach!!!
Počul som, že medzi kresťanmi sa šíria tieto nepravdivé informácie o homeopatii: Konferencia biskupov Slovenska uznala homeopatiu, že nie je v rozpore s učením Cirkvi. Homeopatia je podobná placebu. Homeopatia nie je hriechom. Homeopatia nemôže človeku uškodiť ani ho vyliečiť. Homeopatia nemá nič spoločné s mágiou. Homeopati dokonca chodia aj k sviatostiam, čo je dobré znamenie.
Oficiálne vyjadrenie KBS: http://www.kbs.sk/?cid=1117106898
Predstavuje homeopatická liečba nejaký konflikt s kresťanskou vierou? Mnohí kresťania sú toho názoru, že ide nielen o liečbu ktorá odporuje vedeckému lekárskemu poznaniu, ale aj kresťanskému presvedčeniu. Hovorí sa o jej magickom pozadí.
V súvislosti s viacerými otázkami adresovanými na Konferenciu biskupov Slovenska ohľadom homeopatie (v súvislosti s vierou a morálkou) Komisia KBS pre vedu, vzdelanie, kultúru a univerzity pozvala viacerých odborníkov z oblasti medicíny na stretnutie so zástupcami Slovenskej homeopatickej spoločnosti, ktoré sa konalo 25.6.1996 na Sekretariáte KBS v Bratislave. Na základe tejto konzultácie vydáva Komisia KBS pre VVKU vyhlásenie chápané ako informácia pre katolícku verejnosť. Členovia KBS text tohto vyhlásenia odsúhlasili dňa 5. júla 1996 v Nitre.
"Problém homeopatie je problém medicínsky a preto patrí do oblasti medicínskej diskusie. V mene viery nemožno k odborným veciam zaujímať stanoviská. Pokiaľ ide o morálne stanovisko, vyžaduje sa od zástancov homeopatie odborná spôsobilosť (homeopatiu nemôžu vykonávať laickí pracovníci).
V morálnej rovine sa prízvukuje to, čo hovorí konštitúcia II. vatikánskeho koncilu Gaudium et spes, 36: „Lebo všetky veci práve nakoľko sú stvorené, majú svoju stálosť, pravdivosť a dobrotu, vlastné zákony a svoj poriadok: toto musí človek rešpektovať tým, že uznáva príslušné metódy jednotlivých náuk a technických odborov. Preto metodický výskum vo všetkých disciplínach, ak sa koná naozaj vedeckým spôsobom a v zhode s mravnými zásadami, sa nikdy nedostane do skutočného rozporu s vierou, keďže časné skutočnosti i danosti viery majú svoj pôvod v tom istom Bohu".
V tejto súvislosti Slovenská homeopatická spoločnosť prehlásila, že sú jej cudzie akékoľvek magické a okultné techniky alebo ideologické aspekty typu New Age, vrátane reinkarnácie a gnostických bludov.
Kľúčovou osobnosťou pre človeka z hľadiska jeho zdravia je lekár s príslušnou odbornou kvalifikáciou, ktorý podľa svojich poznatkov, skúseností a svedomia rozhodne, čo je pre chorého najlepšie.
Ďalšie riešenie problematiky v otázkach homeopatie sa môže odohrávať na pôde odborných fór po zhodnotení výsledkov experimentálnych prác a vedeckých publikácii."
Mons. František Rábek, nitriansky pomocný biskup Predseda Komisie KBS pre VVKU
Pravda o homeopatii: Homeopatiká sú magickým diabolským duchovným liečivom. Nie je podstatné, aké majú homeopatiká chemické zloženie, ale aký príkaz diabli od homeopata do liečiva dostanú. Ide o bielu mágiu. Slovenská homeopatická spoločnosť síce prehlásila, že s mágiou nemá nič spoločné, to však neznamená, že hovorila pravdu (veď ak by SHS povedala pravdu, určite by to odradilo mnohých zákazníkov a biznis by nemal taký úspech).
Samotní homeopati chodia k sviatostiam: je to pravda. To však neznamená, že by títo ľudia nemali s diablom nič spoločné. Diablovi len vyhovuje, ak niekto prijíma sviatosti svätokrádežne.
Taktiež sa šíria nepravdivé informácie, že KBS je za homeopatiu. KBS sa vyjadrila horeuvedenou správou, že homeopatiká sú akceptovateľné, len ak sú v súlade s vedou. Avšak vieme, že princíp homeopatík nie je možné vedecky vysvetliť a napriek tomu fungujú. Teda ak nejde o vedu, ide o bielu mágiu.
Homeopatiká nie sú žiadnym placebom. Majú silnú schopnosť liečiť. Mnohí ľudia skúšali všetky možné lieky, ktoré im nezabrali. Natrafili na homeopatiká a tie im pomohli.
Joga a iné ázijské cvičenia a meditácie.
Cviky človeku môžu prospieť, ale v niektorých meditáciách sa skrýva priama modlitba k diablovi. Napr. pri modlení mantry je zrejmé, že môže ísť aj o vzývanie diablov. Ešte riskantnejšie je chodiť na rôzne kurzy jogy a meditácie.
Bojové umenia:
Tai – chi, Akido, Karate, Kung Fu, Čchi-kung, Tai chi, Capoeira Aché, Taekwon-do, Yu-sool, Bušidó, Nindžucu, Kendó, Džudo, Džiu-džitsu, kun-tao, Pentak-silat, atď. Bojové umenia (hlavne ich kurzy) sú často spájané s okultnými démonickými rituálmi. Obzvlášť nebezpečné je absolvovať rôzne kurzy pre pokročilých, pretože môže dôjsť k zasväteniu (čo je zmluva so satanom).
Čínska medicína
Reiki - alternatívne liečiteľstvo
Ajurvéda - indická alternatívna liečba
New Age - Nový vek. Zahŕňa širokú škálu ezoterických smerov
Mentalizmus - zaoberá sa magickým kúzelníctvom
Magické kartové hry sú rozšírené hlavne v USA, hraním môže mať človek zmluvu s mnohými démonmi
Mnohé smery východnej (ázijskej) filozofie
Smery zaoberajúce sa ufónmi - ľudia, ktorí sa nimi zaoberajú, sú zväčša aj vyznávačmi ezoterických smerov
Démonické sú magické nápoje - Voda Svetla, Diamantová voda,
Rituály s kyvadlom (virguľou)
Počiatky v ezoterike môžu mať horoskopy, nosenie talizmanov s magickým úmyslom.
Predmety s kresťanským symbolom je nosiť správne (ruženec v aute, krížik, atď.), pretože pripomínajú Božiu prítomnosť.
Scientológia
Antropozofia
Harry Potter
Je nesprávne čítať napr. knihu Harry Potter, pretože sú v nej magické rituály
Ezoterická hudba – nehovorím, že by to mohlo byť vyložene nebezpečné, ale lepšie je takúto hudbu nepočúvať-. J Možné
Slobodomurári
Slobodomurári Majú veľmi odvážne a kruté ciele (napr. nechať na Zemi 200 miliónov ľudí a ostatných zabiť, ilegalizovať kresťanstvo a iné satanské plány). Už podarilo narobiť vo svete dosť škody a utrpenia (spôsobili obe svetové vojny, globálnu chudobu na celom svete, hlad...)
Tieto ich plány skončia pre nich úspešne len vtedy, ak im to Boh dovolí. V blízkej budúcnosti sa zdá, že Boh dopustí na ľudí 3. svetovú vojnu alebo iné utrpenie, ktoré spôsobia satanovi služobníci. Nešťastie Boh dopustí na ľudí preto, aby duchovne spamätali z tejto duchovnej krízy spoločnosti a splnili sa proroctvá (Kniha zjavení). Potom Ježiš zvíťazí nad satanom i jeho služobníkmi a Cirkev bude mať opäť kľúčové postavenie.
Slobodomurárov môžeme rozdeliť na dve základné skupiny:
a) vyššie postavení – ich zmýšľanie je podobné satanistom. Vyššie postavený slobodomurári sú majstrami v manipulovaní ľudí a v klamaní
b) nižšie postavený – nie sú satanistami a myslia si, že konajú dobre - sú to ľudia oklamaní veľmi neuveriteľne dokonalými lžami zo strany ich nadriadených. Sú dokonalo zmanipulovaní
Jeden špičkový odborník na slobodomurárstvo a politiku povedal: „politici to sú odpad národa.“ Presne tak, mal pravdu. Slobodomurári dokážu profesionálne ovládať politiku mnohých štátov, vrátane Slovenska a v politike je dosadená malá menšina najhorších ľudí z krajiny. Ide napr. o infiltráciu do politických strán
Činnosť slobodomurárov môžeme vidieť aj inde. Bohužiaľ asi 95% najsledovanejších médii patrí práve im. (okrem iného si môžete všimnúť, že všetky média hovoria v podstate to isté na danú tému – sú rovnako jednofarebné, ako to bolo za komunizmu). Čestné média sú konkurenčne zničené. Málokto si uvedomuje, aké majú média silné vplyvy na človeka. Média okrem toho, že informujú, aj sugerujú na základe podvedomia (zaoberá sa tým psychológia) a človeku priam vnucujú názor. Ide o manipuláciu. Priamu spoluprácu so slobodomurármi má napr. vedenie strany SDKÚ, ktorá je veľmi aktívne v médiach propagovaná. Bez takejto propagandy by sa SDKÚ vôbec nedostala do parlamentu.
V médiach si môžeme všimnúť, ako diabolsky je podporovaná napr. homosexualita – hlavne v súvislosti s pochodom Pride.
Je zaujímavé, že slobodomurári majú tiež veľký záujem o túto stránku (hlavne v diskusii). Vždy išlo o nižšie postavených.
Bahaizmus, Mormonizmus
sú náboženstvá s ezoterickým základom, ktorých cieľom je združiť všetky náboženstvá.
Vegánska diéta - ide o fanatický životný štýl
Výživové doplnky (napr. koloidné striebro), kozmetické prípravky, mastičky, ktoré súvisia súvisia s ezoterickými firmami: neodporúčam používať takéto pochybné metódy
Prehnaný fanatizmus niekedy môže viesť tiež k ezoterike: napr. kto sa prehnane zaoberá svojím zdravím, ufónmi a anjelmi (napr. kto sa venuje ezoterickej angelológii), najčastejšie je vyznávačom ezoteriky. Takmer na každej ezoterickej stránke nájdeme aj odkaz na chorobne prehnaný zdravý životný štýl.  Dajte si pozor, aby ste sa nedostali k ezoterike čítaním rôznych časopisov o zdraví.
Nie je správne nadmerne sa zaoberať svojím zdravím a prehnane sa o svoje zdravie starať. Nie je to normálne ani z pohľadu kresťanstva ani z pohľadu psychológie.
Hypnóza:
o hypnóze to mnohí kresťania nemajú jasné. Využíva sa v alternatívnej medicíne a v ezoterike ako súčasť obradov alebo pre komunikáciu s démonmi. Akákoľvek ezoterická hypnóza (napr. pri nejakom ezoterickom školení) je nebezpečná.
Reinkarnačná hypnóza
V súvislosti s hypnózou sa spomína reinkarnácia - človek v hypnóze hľadá minulé životy. Žiadna reinkarnácia v skutočnosti neexistuje a psychiatri považujú túto metódu za nečestnú. Reinkarnačná hypnóza je iba výsledkom ľudskej fantázie počas hypnózy, resp. iného zložitého deja. Nejde však o realitu.
Psychiatrická, profesionálna hypnóza nie je hriechom. Ale na druhej strane si treba uvedomiť, že hypnóza v liečení psychických chorôb nie je žiadným "zázrakom" v účinosti liečby. Pomocou hypnózy je možné riešiť psychické problémy. Pacient si môže napr. nájsť vo svojom živote nejaké zabudnuté zranenie z detstva. Ak si pacient nájde tento problém, psychológ to potom dokáže riešiť
Negatívum: samozrejme aj profesionálny lekár – hypnotizér môže pacientovi uškodiť alebo pacient môže prežiť negatívne zážitky.
Ako je možné zistiť, kedy alternatívna medicína súvisí s diablom
Alternatívna medicína vo všeobecnosti súvisí s diablom vtedy, ak sa udeje zázrak, ktorý nie je od Boha.
Zistiť, že ide o zázrak, je možné:
a) vedecky:
Príklad 1: ak bylinky podané liečiteľom, neobsahujú presne chemickú látku alebo zmes, ktorá môže účinkovať na presnú diagnózu - ak v tomto prípade bylinky naozaj vyliečia, ide o bielu mágiu.
Príklad 2: homeopatia: 1/1000 roztoku nedokáže mať žiaden účinok na ľudský organizmus. Ale homeopatiká aj napriek tomuto liečia. Je jasné, že ide o bielu mágiu.
b) skúsenosťou:
napr. môže dôjsť k veľmi prudkému uzdraveniu počas niekoľkých minút.
 
Neodporúčam kupovať si bylinky od ezoterických liečiteľov, pretože je vyššia pravdepodobnosť, že môžu byť „začarované“. ( tak jako kněz žehná lidem – ezoterik působí na bylinky )
 
Teoretická ezoterika
V dnešnej dobe je málokto nábožensky založený človek. A z tých ľudí, ktorí sú nábožensky založení, sa mnohí nezaoberajú kresťanstvom, ale zaoberajú sa navonok lákavejšími a zaujímavejšími ezoterickými smermi.
Bohužiaľ, aj ľudia hladní po pravde zablúdia a zaoberajú sa ezoterickou filozofiou.
Ezoterická filozofia:
· nie je jednoznačná
· mnohé filozofické smery si odporujú a odlišujú sa v jednotlivých oblastiach života: nezávidím ezoterikom, ak si musia vybrať z mnohých smerov
· ide len o filozofické špekulácie, o akési nahmatávanie pravdy. Ezoterickí filozofi nikdy pravdu nenašli. Iba kresťanstvu zjavil pravdu sám Boh – Ježiš.
Odporúčam zaoberať sa radšej kresťanskou filozofiou. Iba kresťanstvo povie človeku pravdu o jednotlivých oblastiach života.
„Chráňte sa falošných prorokov: prichádzajú k vám v ovčom rúchu, ale vnútri sú draví vlci. Poznáte ich po ovocí. Veď či oberajú z tŕnia hrozná alebo z bodliakov figy? Tak každý dobrý strom rodí dobré ovocie, kým zlý strom rodí zlé ovocie. Dobrý strom nemôže rodiť zlé ovocie a zlý strom nemôže rodiť dobré ovocie. Každý strom, ktorý neprináša dobré ovocie, vytnú a hodia do ohňa. Teda po ich ovocí ich poznáte.“
(Mt 7, 15-20)
Vysvetlenie tohto úryvku evanjelia:
Ježiš vedel už pred 2000 rokmi o 21. storočí, že budú populárne smery ako ezoterika. Ich učitelia ohlasujú klamné šťastie. Pôsobia navonok, že sú šťastní, ale v skutočnosti oni sami majú duchovné problémy. Často končia na psychiatrii, kde im nepomôžu. Psychiater totiž dokáže vyliečiť v podstate len diagnózy prameniace z mozgových diagnóz.
„Poznáte ich po ovocí.“
Touto vetou Ježiš vysvetlil, že falošných prorokov, (učiteľov ezoteriky) si máme všímať, čo sú to za ľudia, ako sa ľudia duchovne zmenia, ak falošným prorokom uveria.
Netreba zabúdať, že prvé prikázanie je najdôležitejšie:
Ja som Pán, tvoj Boh! Nebudeš mať okrem mňa iných bohov, ktorým by si sa klaňal.
Zaujímavosť: ezoterici sú často sympatizantmi satanizmu a satanisti uznávajú ezoteriku. Zmluvu s diablom môže človek získať tak v ezoterike ako aj v satanizme.
 

 

TOPlist